Biturigové

Galie v pol. 1. stol. př. n. l.

Biturigové (latinsky Bituriges či Biturigiae) byli keltský kmen sídlící na území Galie v 1. tisíciletí př. n. l., v období mladší doby železné.

O jejich původu se nedochovalo mnoho informací, a tak je ztotožňována s keltskou etnogenezi. Soudí se, že snad pocházejí z údolí řeky Mosely, odkud ve 2. polovině 7. století př. n. l. přesídlili do centrální Galie,[1] podle jiného výzkumu do Galie přišli později.[2]

Prakmen Biturigů se ještě před koncem 6. století př. n. l.[3] rozdělil na dva kmeny, latinsky nazývané Bituriges Cubi („cubi“ = vnitřní [Galii obývající];[zdroj?] česky Biturigové (Kubové)) a Bituriges Vivisci („vivisci“ patrně znamená „přemístění“, „přesunutí“;[4] česky Biturigové-Viviskové).

Keltské jméno Biturigové se vykládá jako „světovládci“[5] nebo jako „věční vládci“.[6]

Bituriges Cubi

[editovat | editovat zdroj]

Biturigové Cubi sídlili v centrální Galii (dnešní historický region Berry), mezi řekami Loirou a Viennou. Jejich hlavními sídly byly oppida Avaricum (dnes Bourges) a Noviodunum (patrně dnešní Neung-sur-Beuvron). Kromě nich se k významnějším sídlům počítají Argentomagus, Saint-Marcel a Mediolanum. Na severu tvořily hvozdy a mokřiny Sologne přirozenou hranici s kmenem Karnutů, na východě, na druhém břehu Loiry, se rozkládalo území Aeduů.[7]

Záznamy římského historika Livia informují o předním postavení Biturigů mezi galskými kmeny. Podle těchto záznamů vládli nad třetinou Galie a dávali Galům krále. Na počátku 6. století př. n. l., byl prý králem Ambigat. Tento král chtěl zmírnit důsledky přelidnění a tak svým synovcům Bellovi a Segovi nakázal, aby si hledali nová sídliště. Věštba odvedla Segova a jeho lid do Hercynského lesa,[8] kdežto Bellovi údajně určila jižní směr, a proto se odebral se shromážděnými zástupy do (dnešní) severní Itálie (tu pak v důsledku toho Římané nazývali Předalpskou Galií).[9] Je tu zaznamenána keltská expanze, avšak moderní dějepis její úvodní fázi klade většinou na přelom 5. a 4. století př. n. l.,[10] nověji se ovšem někdy také restituuje Liviova datace (6.–5. století př. n. l.).[11][12][13]

V galských válkách, v roce 52 př. n. l. se na území Biturigů odehrávaly boje Galů vedených Vercingetorikem proti Juliu Caesarovi. Caesar se zmocnil biturižského Novioduna,[14] načež Vercingetorix zvolil taktiku spálené země a poručil zapálit dvacet obtížně hájitelných biturižských oppid,[15] aby si v nich Římané nemohli opatřit proviant. Biturigové si sice vymínili obranu svého hlavního střediska Avaricum. Caesar, přesto toto oppidum v bitvě u Avarica dobyl.[16] Celé Biturižsko se v roce 27 př. n. l. stalo součástí římské říše v rámci nově ustavené provincie Gallia Aquitania. Později se Biturigové často stávali rekruty v římských legiích, od Strabóna,[17] Caesara,[18] Plinia staršího[19] a od pozdněantického básníka Rutilia Claudia Namatiana[20] se dochovaly informace o tom, že slynuli kovodělnou výrobou.

Pro Avaricum se časem ujalo jméno podle kmene v něm sídlícího, a bylo proto nazýváno Bituriges apod.,[21] z čehož se vyvinulo dnešní Bourges. Upravený citát z Livia (Dějiny od založení města 5,34) „Summa Imperii Penes Bituriges“, tj. „Biturigové mají svrchovanou moc“, se stal mottem města Bourges.

Bituriges Vivisci

[editovat | editovat zdroj]
Stříbrná mince ražená Biturigy Kuby: averz a reverz

Burdigala (dnešní Bordeaux), obchodní středisko založené asi ve 3. století př. n. l.[22] při ústí řeky Garonny a bohatnoucí z dovozu cínu z Británie, se stala hlavním sídlem Biturigů-Vivisků; podle jednoho názoru je tam osadil Caesar po galských válkách.[23] Nejspíš právě jim platí zmínky Columelly[24] a Plinia[25] o pěstování vína.[26][6]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ BUCHSENSCHUTZ, Olivier. L'Europe celtique à l'âge du fer : VIIIe-Ier siècles. Paris: Presses Universitaires de France, 2015. ISBN 9782130653318. S. 14–15. (francouzsky) 
  2. ↑ SURRAULT, Jean-Pierre. L'Indre : le Bas-Berry de la préhistoire à nos jours.... Saint-Jean-d'Angély: Bordessoules, 1990. ISBN 2-903504-31-8. S. 61. (francouzsky) 
  3. ↑ Encyclopædia Britannica [online]. Encyclopædia Britannica, inc., 2011-10-20 [cit. 2017-12-08]. Heslo Bituriges. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ JULLIAN, Camille. Histoire de Bordeaux depuis les origines jusqu'en 1895. Bordeaux: Feret et fils, 1895. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-01. S. 11. (francouzsky)  Archivováno 1. 12. 2017 na Wayback Machine.
  5. ↑ Z bitu = svět (cf. velšské byd a bretonské bed s týmž významem) a rix = král (příbuzné latinskému rex). Dle:KRUTA, Václav. Les celtes : histoire et dictionnaire : des origines à la romanisation et au christianisme. Paris: Laffont, 2000. ISBN 2-221-05690-6. 
  6. ↑ a b SCHNEIDER, Helmuth a von Hubert Cancik. Der neue Pauly : Enzyklopädie der Antike. Stuttgart: Metzler, 1996. ISBN 3-476-01470-3. 
  7. ↑ Srov. Caesar, Zápisky o válce galské 7,5; 7,11; 8,4.
  8. ↑ Podle Pompeia Troga v Justinově podání (24,4,1) doputovali do Panonie.
  9. ↑ Livius, Dějiny od založení Města 5,33–35. Srov. Alexander Demandt, Die Kelten, C. H. Beck, München 2007, s. 19.
  10. ↑ Tak už Palacký (1848) v Dějinách národu českého Kn. I., Čl. 2, I. Bójové, nověji např. J. Filip (1978) in Pravěké dějiny Čech, s. 588: „Vojenské vpády začaly nepochybně již před koncem —5. stol.“, s. 589: „Historická expanze Keltů do různých částí Evropy probíhala v době od sklonku —5. do počátku —3. stol.“, J. Waldhauser (2006). Encyklopedie Keltů v Čechách, s. 9: „Podle … Tita Livia … mělo dojít k této události na počátku 6. století př. n. l., ale historikové mají za to, že se odehrála o dvě či tři století později.“ aj.
  11. ↑ Giovanni Uggeri. “Gallia Cisalpina” in Hubert Cancik, Helmuth Schneider (eds.) Der Neue Pauly (DNP). Sv. IV. Epo–Gro, Stuttgart: Metzler, 1998. ISBN 3-476-01474-6.
  12. ↑ ЗАЙЦЕВ, Д. В. Большая российская энциклопедия. Электронная версия [online]. 2016 [cit. 2018-01-20]. Heslo КЕЛЬТЫ. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-01-21. (rusky) : „6.–4. stol. př. n. l.“ expanze na západ a východ; „5.–4. stol. př. n. l.“ expanze na jih.
  13. ↑ Starší přehled názorů na ambigatovskou legendu podává v Dějinách československého území před vystoupením Slovanů (1964:41–42, pozn. 19) Josef Dobiáš.
  14. ↑ Caesar, Zápisky o válce galské 7,12n.
  15. ↑ Caesar, Zápisky o válce galské 7,15.
  16. ↑ Caesar, Zápisky o válce galské 7,14–28.
  17. ↑ Strabón 4,191.
  18. ↑ Caesar, Zápisky o válce galské 7,22.
  19. ↑ Plinius, Naturalis Historia 34,162.
  20. ↑ Rutilius Namatianus, De reditu suo 1,351n.
  21. ↑ Na Peutingerově mapě má toto sídlo jméno Beturiges, u Amiana Marcellina 15,11,11 Biturigae. Viz i Ihm, in: RE III,1, sl. 549.
  22. ↑ Edmond Frezouls. “Burdigala.” in Hubert Cancik, Helmuth Schneider (eds.) Der Neue Pauly (DNP). Sv. II. Ark–Ci, Stuttgart: Metzler, 1997. ISBN 3-476-01470-3.
  23. ↑ GOUDINEAU, Christian. Antiquités Nationales, cours dispensés au Collège de France [online]. Collège de France [cit. 2017-12-28]. S. 721–731. Dostupné online. (francouzsky)  Srov. V. Mistrot, Ch. Sireix. Au temps des Gaulois: l'Aquitaine avant César. Musée d'Aquitaine, 2012.
  24. ↑ Columella, De re rustica 3,2,19.
  25. ↑ Plinius, Naturalis Historia 14,27.
  26. ↑ Ihm, in: RE III,1, sl. 549.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Galské kmeny
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Biturigové&oldid=24278543“