Bitva u Horaniu

Bitva u Honariu
konflikt: Druhá světová válka
U.S. torpedoborce (zprava doleva): O'Bannon, Chevalier, a Taylor u Šalomounových ostrovů 15. 8. 1943
Trvání	17. srpen-18. srpen, 1943
Místo	Šalomounovy ostrovy, Tichý oceán
Souřadnice	7°19′48″ j. š., 156°39′36″ v. d.
Výsledek	Japonské taktické vítězství
Strany
Japonsko USA
Velitelé
Macudži Idžúin Thomas J. Ryan
Síla
4 torpédoborce 20 až 22 malých lodí 4 torpédoborce
Ztráty
viz text žádné
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Všechny časy jsou uváděny v časové zóně Šalomounových ostrovů GMT+11

Bitva u Horaniu (anglicky: Battle off Horaniu; japonsky: 第一次ベララベラ海戦 Dai-ičidži Berarabera kaisen ~ První námořní bitva u Vella Lavella) byla jedna z námořních bitev druhé světové války v Pacifiku mezi japonským a americkým námořnictvem. Odehrála se v noci ze 17. na 18. srpna 1943 u ostrova Vella Lavella v Šalomounových ostrovech, když se skupina čtyř amerických torpédoborců pokusila zastavit japonský konvoj s posilami pro Horaniu krytý čtyřmi japonskými torpédoborci. Po asi půlhodinovém boji sice Američané dokázali poškodit dva japonské torpédoborce, ale konvoj nezastavili.

Po ztrátě základny v Munda (5. srpna dobyto letiště), porážce v bitvě v zálivu Vella (noc 6.-7. srpna) a americkém vylodění na Vella Lavella (15. srpna – Američané tak obešli silnou japonskou posádku na Kolombangaře) se japonské velení rozhodlo o stažení svých jednotek ze středních Šalomounů.^[1] Jednotky měly být stahovány do Horaniu (7°42′ j. š., 156°43′ v. d.) na severu ostrova Vella Lavella, kde měla být vybudována základna bárek.

V 5:00 17. srpna vyplul z Rabaulu Japonský svaz kontradmirála Macudži Idžúina složený z torpédoborců Sazanami (vlajkový), Hamakaze, Šigure a Isokaze. Idžúinovy jednotky měly poskytnout krytí transportnímu konvoji, který vyplul z Buin na jihovýchodě Bougainville ve 12:27 téhož dne. Podle Hary (tou dobou velitel 27. kučikutai [駆逐隊 ~ divize torpédoborců] na Šigure) se konvoj skládal z 20 vyloďovacích bárek (daihacu) a přepravoval posilu 400 mužů pro Horaniu.^[2] Podle O'Hary měl ale konvoj celkem 22 plavidel: dva pomocné stíhače ponorek, 15 daihacu (dva ozbrojené), čtyři motorové torpédové čluny a pancéřový člun.^[1]

Již krátce po vyplutí z Rabaulu byly japonské torpédoborce zpozorovány průzkumem^[2] a z Purvis Bay (9°9′ j. š., 160°15′ v. d.) na Floridě proti nim vypluly čtyři torpédoborce USS Nicholas, USS O'Bannon, USS Taylor a USS Chevalier kapitána Thomase J. Ryana.^[1]

Japonský konvoj se setkal s doprovodnými torpédoborci. Přibližně ve 23:30 byly torpédoborce napadeny osmi letouny. O'Hara píše o Avengerech, zatímco Hara píše o „dvoumotorových bombardérech“.^[1][3] Japonské torpédoborce přepluly ústí zálivu Vella a přiblížily se k pobřeží Kolombangary. Pak se otočily na západ a mířily zase zpět ke konvoji.^[4] V 0:29 japonské hlídky zpozorovaly americké torpédoborce a téměř zároveň americký radar zachytil přítomnost Japonců.^[1] Hrozilo, že se americké torpédoborce dostanou ke konvoji dříve, než jim v tom Idžúinovy lodě dokáží zabránit. Podle všeho ale Ryan nejevil o konvoj zájem a soustředil se na japonské torpédoborce. Obě strany plánovaly provést útok torpédy. V 0:40 shodil japonský průzkumný letoun světlice nad americkými torpédoborci, čímž uhasla naděje na překvapivý torpédový útok.^[4][1]

Ryan obrátil své torpédoborce na západ. Rovněž Idžúinovy jednotky přešly na západní (respektive severozápadní) kurz a Idžúin nařídil torpédový útok. Hara na Šigure odhadoval vzdálenost na více než 10 000 metrů, což pravděpodobnost zásahu značně snižovalo.^[5] Přesto Japonci vypustili mezi 0:52 až 0:55 (podle Hary), respektive mezi 0:46 až 0:55 (podle O'Hary) celkem 31 torpéd a poté zahájili palbu ze svých 127mm děl.^[6][1] V 0:58 vystřelil čtyři torpéda i Chevalier (poslední loď v americké linii) a rovněž Američané zahájili dělostřelbu. Ani na jedné straně se ale nepodařil nějaký významnější zásah a všechna torpéda minula.^[1]

Kolem 1:00 zaznamenal radar na Hamakaze kontakt, který byl interpretován jako další blížící se nepřátelské jednotky. Ve skutečnosti šlo ale pravděpodobně o vlastní konvoj.^[7][1] Krátce po 1:00 obě bojové formace zamířily na severozápad a Isokaze vypustil další torpéda. V 1:21 Američané pronásledování vzdali a obrátili se zpět k jihovýchodu. Souboj byl u konce.^[8][1]

Na japonské straně byl pouze v 1:12 lehce poškozen Isokaze blízkými dopady granátů, které zranily několik mužů posádky a založily malé požáry. Rovněž Hamakaze byl lehce poškozen. Jednotlivé lodě konvoje se většinou stihly ukrýt u severního pobřeží Vella Lavelly.^[8] Američané si nárokovali potopení dvou stíhačů ponorek, dvou torpédových člunů a jedné daihacu. Podle Hary ale Japonci přišli pouze o dvě daihacu,^[8] zatímco podle O'Hary byly ztraceny dva pomocné stíhače ponorek: č. 5 a č. 12.^[1] Jejich ztrátu k datu 18. srpna 1943 potvrzuje i Nišida.^[9]

Japonské bárky z konvoje se během následujícího dne schovávaly u pobřeží ostrova a večer vyložily všechny přepravované posily v Horaniu.^[8] Později bylo do Horania evakuováno 9000 mužů z Kolombangary.^[1]

• HRBEK, Ivan; HRBEK, Jaroslav. Námořní válka vrcholí. Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Praha: Naše vojsko, 1995. 345 s. ISBN 80-206-0443-X. 
• HUBÁČEK, Miloš. Ofenzíva v Pacifiku. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 2000. 396 s. ISBN 80-204-0866-5. 
• HARA, Tameichi. Japanese Destroyer Captain (Pearl Harbor, Guadalcanal, Midway – The Great Naval battles as Seen Through Japanese Eyes). Annapolis: Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-1591143543. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva u Horaniu na Wikimedia Commons
• Galerie Bitva u Horaniu na Wikimedia Commons
• O'HARA, Vincent P. Battle off Horaniu: August 18, 1943, 0040-0121 hours [online]. [cit. 2009-12-18]. Dostupné online. (anglicky)