César Antonovič Kjui

César Antonovič Kjui
Narození	18. ledna 1835 Vilnius
Úmrtí	24. března 1918 (ve věku 83 let) Petrohrad
Příčina úmrtí	cévní mozková příhoda
Místo pohřbení	Tichvinský hřbitov
Alma mater	Nikolajevská ženijní škola
Povolání	hudební skladatel, ženista, spisovatel, důstojník, klavírista, hudební kritik, voják, inženýr, kritik a muzikolog
Příbuzní	Aleksandr Kyui (sourozenec)
Významná díla	Mateo Falcone (opera) Пир во время чумы (opera) Mademoiselle Fifi (opera) Prisoner of the Caucasus The Mandarin's Son
Ocenění	rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského Řád sv. Stanislava 3. třídy Řád sv. Vladimíra 4. třídy Řád sv. Vladimíra 3. třídy Řád sv. Vladimíra 2. třídy Řád sv. Vladimíra Řád sv. Stanislava 2. třídy … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

César Antonovič Kjui (rusky Цезарь Антонович Кюи; 6.^jul./ 18. ledna 1835^greg., Vilnius – 13. března 1918, Petrohrad^[1]), známý také jako César Cui byl ruský hudební skladatel a hudební kritik, který vynikl především jako přední skladatel hudebního romantismu a člen tzv. Ruské pětky, skupiny ruských skladatelů pod vedením Milije Balakireva, která se oddala specificky ruské hudbě. Výrazně se zapsal do dějin hudby i svou výraznou činností hudebního kritika a je znám i jako armádní důstojník.

Cesarius-Benjaminus Cui se narodil ve Vilniusu, ve vilenské gubernii Ruské říše (nyní Litva) do římskokatolické rodiny francouzského a polsko-litevského původu jako nejmladší z pěti dětí.^[2] Původní francouzské hláskování jeho příjmení bylo "Queuille".^[3] Jeho otec Antoine Cui byl francouzského původu (v ruštině se jmenoval Anton Leonardovič Kjui) a do Ruska se dostal jako člen Napoleonovy armády v roce 1812. Po porážce Napoleona se usadil ve Vilniusu a oženil se zde s Julií Gucewiczovou. V tomto prostředí se naučil několika jazykům včetně francouzštiny, ruštiny a litevštiny.

V roce 1850 byl César Kjui poslán do Petrohradu, aby se připravil na studia na stavební škole. V roce 1855 absolvoval studia na Akademii a v roce 1857 započal svou úspěšnou vojenskou kariéru jako instruktor. Mezi jeho studenty patřilo i několik členů carské rodiny, jako například pozdější car Mikuláš II.. Nakonec získal v roce 1880 titul profesora (a nakonec v roce 1906 hodnost generála). Začal učit ve třech vojenských akademií v Petrohradě. Velký vliv na něj měla i rusko-turecká válka v letech 1877-1878, během níž napsal svoje spisy, které dosáhly několika vydání.

I přes jeho obdivuhodné úspěchy jako profesionálního vojenského akademika, je Kjui nejznámější pro svou hudební činnost. Už jako chlapec se ve Vilniusu učil na klavír, studoval díla Fryderyka Chopina a už ve čtrnácti letech začal skládat své první skladby. Než odcestoval do Petrohradu, studoval u polského skladatele Stanisława Moniuszka, který v té době působil ve Vilniusu. Své hudební záměry změnil v roce 1856, kdy se setkal s Milijem Balakirevem, který ho přiměl k tomu, aby se vážně zabýval hudbou.

Ačkoliv hudbu skládal a psal hudební kritiky jen ve svém volném čase, ukázal se zanedlouho jako velice plodný a uznávaný skladatel a kritik. Zlom v jeho životě nastal dne 26. prosince 1859, kdy bylo uvedeno v Petrohradě jeho orchestrální dílo Scherzo pod taktovkou Antona Rubinsteina. V roce 1869 se konalo první veřejné představení Kjuiovy opery William Ratcliff (podle tragédie od Heinricha Heina). S tímto dílem sklidil také obdivuhodný úspěch a Kjuiho to významně povzbudilo k dalšímu komponování.

Všechny jeho opery vznikly na podkladě děl ruských umělců, s výjimkou opery Le Flibustier, která byla komponována na francouzské libreto podle hry Jeana Richepina. Poprvé byla uvedena v divadle Opéra-Comique v Paříži v roce 1894. S tímto dílem však ani po čtyřech uvedení příliš úspěchů nesklidil, což bylo způsobeno rostoucí oblíbeností oper Giuseppe Verdiho a Richarda Wagnera. Větší úspěch sklidil po premiéře komické opery Mandarínský syn (již 1878), po třech uvedeních opery Vězeň z Kavkazu (podle básně Alexandra Sergejeviče Puškina 1883) a po premiéře Mademoiselle Fifi ( podle Guy de Maupassanta, 1903). Kromě opery Le Flibustier se mimo Rusko hrála jen dvě Kjuiova díla: Vězeň z Kavkazu (v belgickém Lutychu, 1886) a dětská opera Kocour v botách (v Římě, 1915).

Kjui se stal také významným členem operního výboru Mariinského divadla v Petrohradě. Odsud odešel spolu s Rimskim-Korsakovem v roce 1883 na protest proti odmítnutí Musorgského opery Chovanština. Mezi lety 1896-1904 působil jako ředitel Petrohradského oddělení Ruské hudební společnosti.

César Kjui udržoval přátelské vztahy se skladateli z celého světa. Mezi ně patřili i takoví velikáni jako např. Franz Liszt. Liszt si velice vážil ruských skladatelů a za operu William Ratcliff složil Kjuiovi velikou poklonu. Kjui se mu za to také odvděčil. Své knihy La musique en Russie, Soupravy skladeb pro klavír a orchestrální skladbu Tarantelle věnoval Lisztovi.

Velkou a nevyčerpatelnou inspirací byly pro skladatele také ženy, které byly zvláště oddané jeho hudbě. Např. v Belgii hraběnka de Mercy-Argenteau (1837-1890) Kjuie inspirovala k napsání jeho vrcholného díla Vězeň z Kavkazu. V roce 1896 založily Maria Kerzina a částečně i Arkadia Kerzina „Kruh milovníků ruské hudby“, kde od roku 1898 věnovaly mimořádnou pozornost právě pracím Césara Kjuie.

Za svůj dlouhý a aktivní hudební život získal Kjui několik významných ocenění. V 80. a 90. letech ho poctilo několik zahraničních hudebních společenství svým členstvím a v roce 1894 byl na návrh Ambroise Thomase zvolen členem Académie française, kde nahradil Petra Iljiče Čajkovského, který předtím zemřel. Za svou operu Le Flibustier získal také francouzský Řád čestné legie. V roce 1896 mu bylo nabídnuto členství v Královské akademii literatury a umění.

Kjui si v roce 1858 vzal za manželku Malvinu Rafailovnu Bamberg (rus. Мальвина Рафаиловна Бамберг). Poprvé se setkali před domem Alexandra Sergejeviče Dargomyžského, u nějž Malvina studovala zpěv. I ona jej inspirovala v několika jeho dílech. Např. v jeho Scherzu (1857) se některá témata podle ní jmenují (Bamberg) a inspirace se objevuje i v komické opeře Syn mandarína. Malvina a César spolu měli dvě děti: Lidiu a Aleksandra. Lidia byla amatérskou zpěvačkou a Aleksandr působil před Říjnovou revolucí jako člen ruského senátu.

Nešťastným okamžikem jeho života byl rok 1916, kdy skladatel zcela oslepl. I přesto byl do jisté míry schopný komponovat tak, že noty diktoval. Kjui zemřel 13. března 1918 na mrtvici a byl pohřben vedle své manželky Malviny (která zemřela v roce 1899) na Luteránském hřbitově ve Smolensku. V roce 1939 byly jeho pozůstatky převezeny na Tichvinský hřbitov u kláštera Alexandra Něvského v Petrohradě, poblíž ostatních členů Mocné hrstky.

Jako hudební kritik přispěl mezi lety 1864-1918 Kjui téměř 800 články do různých novin a jiných publikacích v celém Rusku a části Evropy. Po roce 1900 však již přispíval zřídka. Jeho rozsáhlé zpravodajství zahrnovalo od koncertů, recitálů, hudebního života, až po nové hudební publikace a osobnosti. Velkou pozornost věnoval především operám, o kterých napsal zhruba 300 nejrůznějších článků. Několik desítek jeho významných článků bylo také často vydáváno jako monografie. Mezi ně patřila témata jako Wagnerův Prsten Nibelungův z roku 1876, vývoj ruských romancí, ruská hudba nebo zprávy o přednáškách Antona Rubinsteina o historii klavírní hudby z let 1888-1889. Mimo jiné vydal mnoho ve své době oblíbených knih a článků s tematikou vojenství.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku César Cui na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu César Antonovič Kjui na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je César Antonovič Kjui