Andorra

Andorrské knížectví Principat d'Andorra
vlajka znak
Hymna El Gran Carlemany, Mon Pare
Motto Virtus Unita Fortior (V jednotě je síla)
Geografie
Poloha Andorry
Hlavní město	Andorra la Vella
Rozloha	468 km² (178. na světě) z toho 0,26 % vodní plochy
Nejvyšší bod	Coma Pedrosa (2946 m n. m.)
Časové pásmo	+1
Poloha	42°33′30″ s. š., 1°33′19″ v. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	81 588 (203. na světě, 2023)
Hustota zalidnění	180 ob. / km² (71. na světě)
HDI	▲ 0,858 (velmi vysoký) (40. na světě, 2010)
Jazyk	katalánština, používá se také francouzština a španělština
Národnostní složení	Andořané 48 %, Španělé 25 %, Portugalci 11 %, Francouzi 5%, Argentinci 1%, ostatní 10 %
Náboženství	katolické 86 %, další křesťané 5 %, bez vyznání 7 %
Státní útvar
Státní zřízení	polovolená parlamentní diarchie
Vznik	1278 (vytvořeno jako kondominium; moderní ústava 1993)
Hlava státu	• francouzský prezident Emmanuel Macron, zastupován Patrickem Strzodou • urgellský biskup Joan Enric Vives Sicília, zastupován Josepem Mariou Maurim
Předseda Výkonné rady	Xavier Espot Zamora
Měna	euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP)	68 232[1] USD (17. na světě, 2023)
Giniho koeficient	27 (2003)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	020 AND AD
MPZ	AND
Telefonní předvolba	+376
Národní TLD	.ad
multimediální obsah na Commons

Andorra, plným názvem Andorrské knížectví (katalánsky Principat d'Andorra), je suverénní vnitrozemský stát na Pyrenejském poloostrově, v jižní Evropě a podle některých definic i v západní Evropě. Hraničí na severu s Francií a na jihu se Španělskem, leží ve východních Pyrenejích, které jsou tvořeny především vysokými horami. S rozlohou 468 km² je šestým nejmenším suverénním státem v Evropě, má přibližně 85 000 obyvatel.^[2] Její hlavní a největší město Andorra la Vella je nejvýše položeným hlavním městem Evropy, leží 1023 metrů nad mořem. Andořané jsou románská etnická skupina katalánského původu. Úředním jazykem je katalánština a oficiální měnou je euro.

Knížectví, jehož počátky sahají až do roku 788^[3] za vlády Karla Velikého, se řídí unikátním systémem, paréagskou smlouvou z let 1278 a 1288.^[4] Tato feudální právní smlouva přiznávala andorrský trůn dvěma spoluvládcům, katalánskému biskupovi z Urgellu a hraběti z Foix, jehož práva a povinnosti postupně přešly na krále Dolní Navarry, poté od Jindřicha IV. na francouzského krále a nakonec na francouzského prezidenta (viz seznam spoluknížat Andorry). Z izolace se Andorra dostala ve 20. století, kdy využila své přírodní polohy a příznivého daňového systému a stala se významnou turistickou destinací, kterou každoročně navštíví přes devět milionů návštěvníků.^[5] I když je dnes knížectví proslulé především svými lyžařskými areály a nízkými daněmi, často je také považováno za daňový ráj.

Andorra je rozvinutá země s vyspělou ekonomiku, podle hrubého domácího produktu na obyvatele šestnáctá na světě; v indexu lidského rozvoje se umístila na 40. místě.^[6] Od roku 1993 je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Mezinárodního měnového fondu, ale není členem Evropské unie ani eurozóny, ačkoliv od vzniku měny euro používá a dokonce razí i vlastní euromince.

Na jihu země, ve farnosti Sant Julià de Lòria, byly nalezeny stopy po lidském osídlení zhruba z roku 9500 př. n. l. Skupiny lovců a sběračů z obou stran Pyrenejí zde měli tábor využívaný zejména k rybolovu v řekách Ariège a Segre. Během neolitu, okolo roku 6640 př. n. l., se skupina lidí přestěhovala do údolí Madriu-Claror-Perafita. Nálezy hrobů v obci Segudet, datované do období 4900–4300 př. n. l., jsou důkazem kultury popelnicových polí na andorrském území. Tato kultura je jinak typická pro střední Evropu, ale učinila i zvláštní výboj do Pyrenejí a přes ně, v úzkém pásu po katalánském pobřeží. Z doby bronzové se dochovala řada svatyní, z nichž nejznámější je Roc de les Bruixes (v překladu Skála čarodějnic) ve farnosti Canillo. V ní byly nalezeny záhadné skalní rytiny s různými symboly, patrně užívanými při rituálech.^[7][8]

První písemný záznam o území Andorry učinil Polybios, nejvýznamnější historik období helénismu, ve svém díle Historiai, v pasáži věnované Punským válkám. Zde uvádí kmen Andosini (Ἀνδοσίνους), který se v Pyrenejích měl postavit postupujícímu kartaginskému vojsku.^[9] Je velmi pravděpodobné, že jméno tohoto kmene dalo název celé oblasti. Šlo patrně o iberský kmen. (Iberové byli předindoevropskými obyvateli Pyrenejského poloostrova, snad zvláště v oblasti Pyrenejí smíšení s Kelty). Studium toponym ukazuje, že tito obyvatelé mluvili jazykem blízkým baskičtině či akvitánštině. Uvažuje se, že v oblasti dominovali mezi 7. a 2. stoletím př. n. l. Další etnický vývoj je nejasný, ale od 2. století př. n. l. do 5. století je zjevný římský vliv na oblast. Patrně proto, že obyvatelstvo obchodovalo s Římem ovládanou oblastí Urgellet (dnes na území Katalánska).

Po pádu Římské říše se Andorra dostala pod vliv Vizigótů. Ti zůstali v údolích 200 let, během nichž se do Andorry rozšířilo křesťanství, zejména z urgelské diecéze. Poté vytlačili Vizigóty z Pyrenejského poloostrova Maurové, ale Andorra byla před islamizací ochráněna Franky. V roce 803 osvobodil Karel Veliký s podporou místních obyvatel území zpod nadvlády muslimů. Traduje se, že pět tisíc Andořanů pod vedením Marca Almugàvera pomohlo bojovat proti Arabům. Za to měli získat tzv. list svobody.^[10] Historikové v otázce role Karla Velikého v andorrských dějinách váhají, nicméně karolinská legenda je v Andoře velmi silná, Karel je zde považován za zakladatele země a zpívá se o něm dokonce v prvních verších státní hymny ("El gran Carlemany, mon Pare, dels alarbs em deslliurà", neboli v překladu "Velký Karel Veliký, můj otec, osvobodil mě od Saracénů...", a o kus dále se zpívá dokonce "Sols resto l'única filla de l'imperi Carlemany", tedy "Jsem poslední zbývající dcera karolínské říše").^[11] Každopádně Andorra se v době Karla Velikého stala součástí kraje Marca Hispanica, jakéhosi nárazníkového pásma mezi Franskou říši a umajjovským královstvím Al-Andalus, vytvořeného Karlem Velikým, aby zabránil islámským Maurům v postupu do křestanské Francie. Karel nebo jeho syn Ludvík Pobožný měli roku 805 dát Andoře i jakousi zakládací listinu.^[12]

Vnuk Karla Velikého, Karel II. Holý, daroval v roce 843 území španělskému hraběti ze Seu d'Urgellu. Potomci hraběte ho následně roku 1133 darovali biskupovi ze Seu d'Urgell. Biskup se kvůli zajištění míru v oblasti v roce 1159 domluvil s rodem Caboetů na smlouvě, která svěřila Andorru jako léno Caboetům, přičemž svrchovaná moc náležela církvi. Později, když caboetský nárok zanikl, přešlo sňatkem v roce 1208 dědictví na hrabata z Foix. Mezi nimi a biskupem došlo kvůli albigenské křížové výpravě rozporům, a tak se roku 1278 Andorra díky Paréagské smlouvě potvrzené papežem stala kondominiem pod vládou dvou spoluknížat (dnes prezidenta Francie a španělského biskupa ze Seu d'Urgell). Práva těchto knížat tedy přešla nejprve na rod hrabat z Foix, a poté v důsledku vymření linie pánů z Foix a postupným dědictvím (Foix → Foix-Béarn → Foix-Grailly → d'Albret → Bourboni) na Jindřicha IV. a s ním na francouzskou korunu.^[13] Paréagská smlouva dala území i jeho politickou podobu a hranice Andorry se od roku 1278 nezměnily.

V roce 1288 byla podepsána druhá paréagská smlouva, poté, co hrabě z Foix nařídil stavbu hradu v Roc d'Enclar a dostal se znovu do sporu s biskupem. Smlouva pak zakázala stavbu jakýchkoli vojenských struktur v zemi. V roce 1364 vznikla funkce syndika, který měl zprostředkovávat komunikaci mezi poddanými a dvěma vládci země (Andořané ho považují za prvního na seznamu předsedů parlamentu). Roku 1419 bylo jak ze strany Francie, tak Aragonu vyhověno požadavkům na samosprávu, a tak došlo k vytvoření tzv. Zemské rady (Consell de la Terra), předchůdkyni současné Generální rady, tedy parlamentu. Andorrský parlament je tak někdy označován za druhý nejstarší v Evropě. 9.–14. století je také dobou rozkvětu románské architektury, k nejvýznamnějším památkám patří chrámy Església de Sant Esteve a Sant Joan de Caselles nebo most Pont de la Margineda.^[14] V Pyrenejích hledají lingvisté zárodky katalánštiny, měla se začít rozvíjet a ustavovat v 11. století.^[15]

Za francouzské revoluce byl protektorát zrušen, jelikož byly paréagské dohody považovány za feudální přežitek. Překvapivě sama andorrská samospráva požádala Napoleona Bonaparta o obnovení francouzské suverenity. Reformní hnutí v letech 1866–1868, vedené syndikem Guillem d'Areny-Plandolitem, omezilo biskupskou a aristokratickou moc (tzv. Nová reforma, kterou potvrdil jak biskup z Urgell, tak Napoleon III.) Nová reforma přinesla mimo jiné i zavedení modro-žluto-červené trikolóry jako vlajky.

Roku 1880 oba vládci země zakázali kasina. To vedlo k nečekaně velkému konfliktu, který je zván též revoluce z roku 1881. Vzbouřenci 8. prosince 1880 zaútočili na dům syndika a založili Prozatímní revoluční radu vedenou Joan Pla i Calvaem a Pere Baró i Masem. Prozatímní revoluční rada vzápětí umožnila výstavbu kasin a lázní zahraničními společnostmi. Boje mezi probiskupskými, profrancouzskými a nacionalistickými silami pokračovaly i v letech 1882 a 1885.^[16] Probuzený andorrský nacionalismus souvisel s tím katalánským – Andorra se zapojila do kulturního katalánského obrozeneckého hnutí renaixença. Podporovali ho i katalánští aktivisté, například Jacint Verdaguer se načas usadil v Ordinu.

Během první světové války vyhlásila Andorra symbolicky válku Německu. V roce 1933 vypukly sociální nepokoje vedené odborářem Jovesem Andorransem, jemuž se jednalo o ochranu práv místních i zahraničních pracovníků během výstavby vodní elektrárny FHASA v Encampu a ovšem posléze přišel i s obecnějšími politickými požadavky. 5. dubna 1933 se Andorrans se svými vzbouřenci zmocnil andorrského parlamentu.^[17] Následovala invaze francouzské armády a Andorra tak byla krátce okupována.

V roce 1934 se v Urgellu bělogvardějec a dobrodruh Boris Skosyrev prohlásil suverénním knížetem Andorry jako Boris I. a regentem za Jeho Veličenstvo francouzského krále, přičemž vyhlásil válku biskupovi ze Seo de Urgell. Slíbil učinit z Andorry daňový ráj, takže získal nakonec podporu i parlamentu. O několik dní později byl však španělskými úřady zatčen a vyhoštěn ze Španělska.^[18][19][20] Některé ruské zdroje ale uvádějí, že vládl Andoře do roku 1940/1941. V tomto roce bylo zavedeno volební právo pro hlavy místních rodin.

Od vypuknutí španělské občanské války v roce 1936 sídlila v zemi znovu větší francouzská vojenská posádka. Krom ochrany území proti přelití bojů z jihu měla rovněž krotit republikánské tendence, jež byly cítit od revoluce z roku 1933. Během španělské občanské války obyvatelé Andorry přivítali uprchlíky z obou znepřátelených stran a mnozí z nich se trvale usadili, což přispělo k ekonomickému rozmachu země. Během druhé světové války zůstala Andorra neutrální a vedla přes ní důležitá pašerácká cesta mezi Vichistickou Francií a frankistickým Španělskem, dvěma fašistickými státy. Pomáhali ji organizovat i agenti britské MI6. Jinak ovšem vláda země podléhala víceméně španělským frankistům, což vyvolávalo v obyvatelích odpor, byla to však jediná strategie jak ve fašistickém sevření uhájit aspoň částečnou nezávislost.

V roce 1943 provedla Andorra svou první popravu od 19. století: Antoni Arenis byl popraven za dvojnásobnou bratrovraždu popravčí četou, protože nebyl k dispozici vyškolený kat.

Po druhé světové válce Andorra vsadila na turismus a nízké daně. Tento vývoj, podporovaný zlepšením dopravy a komunikací, měl za cíl prolomit izolaci Andorry. Ekonomický úspěch jí umožnil v roce 1968 zavést důchodový systém. Veřejné požadavky na demokratické reformy vedly v 70. letech k rozšíření volebního práva na ženy a na počátku 80. let k vytvoření nových vládních orgánů. V roce 1982 byla se souhlasem knížat zřízena vláda (Consell Executiu), v čele s předsedou. Historicky prvním andorrským premiérem se stal Òscar Ribas Reig.^[21] V roce 1989 knížectví podepsalo dohodu s Evropským hospodářským společenstvím o regulaci obchodních vztahů a v roce 1991 s ním vstoupilo do celní unie.

Andorra se stala parlamentní demokracií v květnu 1993 po schválení nové ústavy, jíž se Andorra stala suverénním konstitučním knížectvím. Ústava nahradila smlouvu z roku 1278, podle níž se španělský biskup že Seu d'Urgell a hrabě z Foix (od roku 1871 francouzský prezident) dělili o moc. V referendu ji schválilo 74,2 % voličů. Nová ústava si zachovala francouzské a španělské spoluvládce, i když s omezenými a úzce vymezenými pravomocemi. Občanská práva byla značně rozšířena, včetně legalizace politických stran.

Do Organizace spojených národů Andorra byla přijata 28. července 1993, členem rady Evropy se stala v roce 1994.

Andorrská vlajka je list o poměru stran 7:10 se třemi svislými pruhy – modrým, žlutým a červeným, s poměrem šířek 8:9:8. Na vlajce jsou spojeny barvy francouzské se španělskými. Uprostřed vlajky je umístěn státní znak.

Andorrský státní znak je tvořen čtvrceným štítem. Čtyři pole symbolizují biskupství Urgel, hrabství Foix, Katalánsko a oblast Béarn. Štít je orámován béžovou, zdobenou kartuší s hnědou kresbou (v tomto případě označován jako svatozář) a v dolní části s hnědým latinským heslem „VIRTUS UNITA FORTIOR” (česky Spojená síla je větší nebo Jednota v odvaze činí silnějšími).

Andorrská hymna je píseň El Gran Carlemany (česky Karel Veliký). Text napsal Enric Marfany Bons a hudbu složil Joan Benlloch i Vivo. Píseň je jakýsi monolog personifikované země, odkazuje na legendu, podle níž dal Andoře nezávislost sám Karel Veliký.

Andorra leží ve východní části Pyrenejí mezi Španělskem a Francií. S rozlohou 468 km² je 6. nejmenším státem Evropy, velkým téměř jako Praha.

Je obklopena horami dosahujícími 3000 m n. m. Téměř polovina země leží v polohách nad hranicí lesa, jen na jihu je několik málo oblastí položených níže než 1000 m n. m. Na zalesněných svazích převažuje borovice černá.

Klima je podobné jako v okolních zemích, jenom je díky velkým nadmořským výškám v zimě víc sněhu a léta jsou chladnější. Nejvyšší hora Coma Pedrosa je vysoká 2946 metrů.^[22] Nejnižší bod je Riu Runer ve výšce 840 metrů.

Andorrské snahy o vlastní reformy vyústily v tzv. „reformní zákon“, který ustanovoval Výkonnou radu, a tím odděloval výkonnou moc od legislativní. Starý feudální systém byl modifikován v roce 1993, když Andořané 14. března v referendu schválili první psanou ústavu, a tím byly dokončeny reformní snahy obyvatelstva. Od 4. května 1993 je Andorra parlamentní demokracií, ve které titulárními hlavami státu zůstávají francouzskými občany volený francouzský prezident a papežem jmenovaný biskup ze Séo de Urgell, kteří jsou v Andoře zastupováni místními zástupci. Ti se nazývají osobní reprezentanti, dříve vikáři. Spoluknížata se poprvé oficiálně setkala 25. srpna 1973.

Zvláštní dohoda mezi Španělskem a Andorrou z roku 1993 stanovuje pozici biskupa ze Séo de Urgell, který je jak ve Španělsku působícím biskupem, tak i hlavou andorrského knížectví jako mezinárodně chráněnou osobu se silnou imunitou.

Spoluknížatům podle ústavy zůstávají reprezentativní a symbolické funkce. Jejich legislativní a exekutivní pravomoci byly přeneseny na Generální radu. Přesto jsou ale stále spoluknížata zodpovědná např. za vyhlášení voleb, jmenování premiéra a dalších oblastí, kde jednají víceméně nezávisle na andorrských politicích. Generální rada je andorrským parlamentem. Je jednokomorová a má mezi 28 a 42 členy, z nichž je polovina volena celostátně a polovina je zastupiteli zvolenými v každé farnosti.

Vládu (výkonnou radu) představuje premiér (volený generální radou a jmenován spoluknížaty) a ministři, které jmenuje sám premiér. Současným premiérem je Antoni Martí. Ženy v Andoře získaly volební právo až v roce 1970. Státní svátek je 8. září (Svátek Narození Panny Marie).

Andorra je neutrální stát a nemá armádu, pouze vojenského náčelníka, kterým je francouzský prezident. O obranu proti nepřátelské intervenci se starají Francie a Španělsko na žádost andorrské vlády (Smlouva o dobrém sousedství, přátelství a spolupráci). Francie a Španělsko se spolu s tím zavázaly neovlivňovat zahraniční vztahy Andorry. Jedinou povinností mužů od 16 do 60 let je naučit se zacházet se zbraněmi.^[23]

Andorra sdílí s Francií a Španělskem zastoupení v zemích, kde nemá Andorra vlastní konzulát.

Andorra sestává ze 7 farností (parròquies, jednotné číslo parròquia):

• Andorra la Vella
• Canillo
• Encamp
• Escaldes-Engordany
• La Massana
• Ordino
• Sant Julià de Lòria

Ačkoliv Andorra není oficiálně členem Evropské unie, je součástí celní unie EU. Pro obchod s průmyslovými výrobky je považována za člena EU, pro obchod se zemědělskými výrobky pak za nečlena. V zemědělství je zaměstnáno jen 1 % obyvatel a hlavním odvětvím je chov ovcí.

Hlavním zdrojem příjmů je cestovní ruch. Ročně navštíví Andorru až tři miliony turistů, kteří přijíždějí za lyžováním a především za nákupy. Obyvatelé Španělska a Francie využívají možnosti nákupu zboží bez daní. Andorra patřila k tzv. daňovým rájům. Nicméně v rámci reformy, která započala v roce 2012, byla např. zavedena daň z příjmu právnických a fyzických osob ve výši 10 % a země dnes už za daňový ráj považována není. Evropská unie o tom rozhodla v roce 2018 a Andorru ze seznamu vyřadila.

Dříve se v Andoře platilo jak španělskými pesetami, tak francouzskými franky. Od roku 2002 se zde platí eury. Andorra od roku 2014 razí vlastní euromince.

Počet obyvatel se odhaduje na 77 281 (k 2016), přičemž ještě v roce 1900 Andorru obývalo pouze 5 000 lidí. Andořané tvoří 33 % obyvatel a etnickým původem jsou Katalánci. Dále v zemi žijí Španělé (43 %), Portugalci (11 %) a Francouzi (7,5 %). Jediným úředním jazykem je katalánština, nicméně španělština a francouzština jsou také běžně užívány. Lze se také setkat s používáním angličtiny a portugalštiny. Andorrská vláda nicméně silně prosazuje používání katalánštiny. Financuje komisi pro katalánskou toponymii (la Comissió de Toponímia d'Andorra) a poskytuje bezplatné kurzy katalánštiny přistěhovalcům. Andorrské televizní a rozhlasové stanice používají výhradně katalánštinu. Andorra je jednou ze čtyř evropských zemí (spolu s Francií, Monakem a Tureckem), které nikdy nepodepsaly Rámcovou úmluvu Rady Evropy o národnostních menšinách.

Dvě třetiny obyvatelstva nemají andorrskou státní příslušnost a nemají tudíž právo volit ve volbách. Kromě toho nesmějí být zvoleni předsedou vlády, nebo vlastnit více než 33 % základního kapitálu soukromé obchodní společnosti.^[24]

Většina obyvatel knížectví (88,2 %) se hlásí k římskokatolické církvi.^[25]

Nejznámějším andorrským spisovatelem byl Albert Salvadó, autor knih pro děti, historických románů i detektivek. Psal v katalánštině i španělštině. Organizátorem andorrského literárního života byl dlouhá léta novinář a spisovatel Rossend Marsol Clua, který emigroval ze Španělska pro své proti-francovské postoje a katalánské vlastenectví.^[26] Nejznámější andorrskou hudební skupinou je metalová Persefone. Udržován je i folklór, například lidové tance contrapàs a marratxa, zvláště v oblasti Sant Julià de Lòria. Spolu s Katalánci Andořané udržují tradici tance zvaného sardana. Patronkou Andorry je Panna Maria Meritxellská a její svátek 8. září je také největším svátkem v zemi.

Andorra disponuje řadou velmi starých památek, často románských. K nejvýznamnějším patří kostel Sant Joan de Caselles nedaleko Canilla, kostel Sant Martí v La Cortinada nebo kostel v Santa Coloma.^[27]

V roce 1997 byla založena státní Andorrská univerzita (Universitat d'Andorra).

Ve sportu dosahují Andořané největších úspěchů ve skialpinismu; Ariadna Tudel Cuberesová a Sophie Dusautoir Bertrandová mají v tomto sportu bronzové medaile z mistrovství Evropy. Sjezdový lyžař Marc Oliveras získal stříbrnou medaili na zimní univerziádě roku 2015, Carmina Pallasová na stejné akci získala stříbro a bronz. Běžec Antoni Bernadó je prvním a dosud jediným člověkem, který běžel pět olympijských závodů v maratónu. Basketbalový klub BC Andorra hraje nejvyšší španělskou soutěž. Rugbyový klub VPC Andorra XV zase hraje francouzskou první ligu. Specifickou sportovní disciplínou, hojně provozovanou i v Katalánsku, je castell – stavění věží z lidských těl. Andorra se řadí k fotbalově malým národům. Přesto v kvalifikaci na Mistrovství světa 2018 porazila Maďarsko.^[28] Nejúspěšnější fotbalový klub je FC Santa Coloma.

• Andorra je samostatný stát, ale nikdy neměla svou vlastní měnu. Od 30. června 2011 je zde úřední měnou euro a Andorra má právo emitovat vlastní euromince.^[29]
• Andorra nemá vlastní poštovní služby. Poštovní služby zde provozují Francie a Španělsko, Andorra proto není členem Světové poštovní unie.^[30] Má však vlastní systém poštovních směrovacích čísel.^[31]
• Andorra nemá letiště ani železnice.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Andorre na francouzské Wikipedii a History of Andorra na anglické Wikipedii.

• Andorra (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky) 
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Andorra [online]. U.S. Department of State, 2011-02-08 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Andorra [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-07-10. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Madridu. Souhrnná teritoriální informace: Andorra [online]. Dandorra.com, 2010-12-15 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-10-21. 
• RODRIGUEZ, Vicente, a kol. Andorra [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 

• Seznam obcí v Andoře
• Seznam spoluknížat Andorry

• Galerie Andorra na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Andorra na Wikimedia Commons
• Průvodce Andorra ve Wikicestách
• Slovníkové heslo Andorra ve Wikislovníku
• Oficiální stránky
• Andorra na OpenStreetMap

Státy a území v Evropě
Suverénní státy	Albánie Andorra Arménie Ázerbájdžán Belgie Bělorusko Bosna a Hercegovina Bulharsko Černá Hora Česko Dánsko Estonsko Finsko Francie Gruzie Chorvatsko Irsko Island Itálie Kazachstán3 Kypr Lichtenštejnsko Litva Lotyšsko Lucembursko Maďarsko Malta Moldavsko Monako Německo Nizozemsko Norsko Polsko Portugalsko Rakousko Rumunsko Rusko3 Řecko San Marino Severní Makedonie Slovensko Slovinsko Spojené království Srbsko Španělsko Švédsko Švýcarsko Turecko3 Ukrajina Vatikán
Státy bez plného uznání	Abcházie Jižní Osetie Kosovo Podněstří Severní Kypr
Závislá území	Dánsko Faerské ostrovy1 autonomní země Dánského království Spojené království Akrotiri a Dekelia2 (suverénní vojenské základny) Gibraltar (britské zámořské území) Guernsey Jersey (korunní závislá území) Ostrov Man
Zvláštní oblasti vnitřní suverenity	Finsko Alandy autonomní oblast podléhající Alandské úmluvě z roku 1921 Norsko Špicberky (nezařazené území podléhající Špicberské dohodě) Spojené království Severní Irsko (země Spojeného království podléhající britsko-irské dohodě)
1 Oceánské ostrovy v blízkosti Evropy jsou obvykle zařazeny ke kontinentu, i když se nenacházejí na jeho kontinentálním šelfu. 2 Některé země zcela mimo konvenční geografické hranice Evropy jsou běžně spojovány s kontinentem kvůli etnologickým vazbám. 3 Stát leží větší částí v Asii.