Dřevoryt

Dřevoryt (xylografie) je grafická technika tisku z výšky, zdokonalil a rozšířil ji britský mědirytec Thomas Bewick ve 3. čtvrtině 18. století.

Roku 1775 dostal mladý mědirytec Thomas Bewick cenu Society for the Encouragement of the Arts v Londýně, na základě ilustrace Studie honce zaslané jeho mistrem Beilbym.^[1] Pracoval mědiryteckými rydly a jako matrici užil vyhlazenou zimostrázovou destičku, uříznutou napříč kmene. Tato technika se velice rychle rozšířila po Evropě pod jménem dřevoryt nebo xylografie.^[2] Na rozdíl od dřevořezu, kde matrice může být zhotovena i z měkčího dřeva (lípa, topol) a je nařezána podél let jako prkno, umožňuje dřevoryt bohatší modelaci a stínování obrazu díky tvrdosti dřeva (zimostráz, případně hruška) a možnosti rýt ve všech směrech. Dlouhou dobu byla tato technika užívána jako reprodukční a až do vynálezu fotografické reprodukce na kovovém štočku byla hlavním prostředkem pro tisk knižních a časopiseckých ilustrací.^[3]

Dřevoryt je obvykle výsledkem spolupráce malíře a často anonymního reprodukčního rytce, který kresbu převede do dřevorytu.

Pro známé ilustrátory (Honoré Daumier, Gustave Doré) pracovali rytci Henri Monier, Paul Gusman, Oisano, François a Stéphane Pannemakerové nebo Héliodore Pisan. Slavné ilustrace k Dantovu Peklu nebo k Bibli pro ně kreslil Gustav Doré.^[3][4] K obnovení zájmu o techniku dřevorytu a dřevořezu v Evropě přispěla popularita „znovuobjevených“ japonských dřevořezů v 19. století,^[5] které ovlivnily období secese dekorativními motivy, ornamentálností, plošností, kaligrafií, symbolikou a lineární zkratkou. Moderní umění využilo kontrastů černé a bílé s vynecháním přechodových polostínů a celkovou plošnost zobrazení. Dřevorytem se zabývali ve Francii např. Félix Vallotton, Maurice Vlaminck, Alphonse Legros, Nor Edvard Munch nebo Čech František Kupka.

Käthe Kollwitz a někteří expresionisté (Ernst Ludwig Kirchner, Franz Marc) nebo Emil Nolde.

Ivan J. Bilibin, I. N. Pavlov, V. A. Favorskij, A. I. Kravčenko, N. I. Piskarjov, P. N. Staronosov.

K prvním českým xylografům patřili rytci z oficíny G. W. Medaua, dále František Šír, který prováděl předlohy malířů Antonína Machka či Josefa Mánesa. Quido Mánes byl zručným xylografem a prováděl touto technikou své vlastní obrazy. Předlohy Bedřicha Havránka prováděli Jan Jaš, Václav Mára, Josef Patočka nebo Jan Šimáně^[6]. Z dalších generací vynikli Jan Vilímek, František Bílek, František Kobliha, Jan Konůpek, Max Švabinský, Bohumír Jaroněk, Ferdiš Duša či Václav Mašek. V moderní době to byli Bohdan Lacina,Jan Rambousek, Olga Čechová, Jaroslav Lukavský. K nejvýznamnějším českým tvůrcům patřili Josef Váchal, Karel Vik a Zdeněk Mézl. První českou profesionální ženou-xylografkou se po studiu v Lipsku okolo roku 1875 stala Zdenka Brzorádová,^[7] následně působící v Mnichově.

Malé fošny dřeva nařezané podélně ze středové části kmene se sklíží a znovu rozříznou v pravém úhlu k původnímu řezu. Slepí se tak aby tvořily pevnou soustavu odolnou vůči zkroucení. Z takto vytvořeného hranolu se nařežou destičky napříč dřevním vláknům, jejich povrch se zbrousí a vyleští. Tím vznikne dřevěný štoček neboli tisková matrice. Pro tyto účely je vhodné tvrdé dřevo: zimostráz, hruška, švestka, jabloň nebo v nouzi buk. Zimostrázové dřevo je natolik hutné, že tvrdostí předčí mědirytovou desku a blíží se oceli. Vzhledem k mělkosti rytí nehrozí nebezpečí odlomení tisknoucích linií a k tisku je možno užít i ručního lisu.^[8] Moderní náhražky jako akrylátové sklo, novodur a tvrzený polystyren nemohou dřevo plně nahradit, protože při rytí zůstávají v desce štěpiny.^[9]

K rytí je potřeba mít speciální xylografická rydla, vyrobená ze zakalené oceli. Hloubka vrypu je cca 1 mm, přičemž matrice je volně ložená na stole. Při rytí větších ploch je třeba chránit kresbu před setřením, např. papírovou šablonou s malým okénkem. Pro vybírání větších ploch si rytec pomáhá užitím tzv. můstku – zaoblené dřevěné tyčinky o průměru 1–1,5 cm, podlepené tenkou kůží, která slouží jako opora pro dolní hranu čepele rýtka.^[10] Destička umožňuje rytí v jakémkoli směru a dovoluje zachytit i velmi jemnou kresbu, přetínání linií, husté šrafování, zachycení drobných detailů i modulaci objemů. Ostrost a jemnost linií nebo lineární skos, kterými se dřevoryt liší od dřevořezu, lze rozeznat již při malém zvětšení (25×).^[11]

Pro dobrou kvalitu tisku je třeba zvolit správnou hustotu barvy a méně hladký papír, aby nedošlo k vytlačení barvy mimo tisknoucí linie a zalepení tenkých bílých čar.^[12] Vícebarevné dřevoryty vznikají ručním kolorováním, místním nanášením barvy nebo soutiskem z více desek.

Faksimilový dřevoryt: takto se označuje přímé rytí přesné a stranově převrácené kresby na dřevěném štočku.^[3]

Tónový dřevoryt: volný převod tónových hodnot předlohy (kopírování lavírovaných nebo tušových kreseb). Jde o vystižení modelace a tónování originálu pomocí jemné šrafury nebo vypichováním bodů.

Fotoxylografie: označuje fotomechanickou metodu přenosu obrazu na dřevěnou destičku. Deska se upraví emulzí bílku v destilované vodě s přídavkem čpavku, zapráší bělobou a po zaschnutí přetře roztokem želatiny s kamencem chromitým. Senzibilizační roztok tvoří dusičnan stříbrný. Negativ se přiloží na desku a exponuje světlem, ustálí a fixuje acetonovým lakem.^[13]

Mässerova deska: Pro menší formáty je možné nahradit drahý dřevěný materiál křídovou (Mässerovou) deskou.^[14] Ta je vyrobena z 1,5–2 mm vrstvy plavené křídy pojené rybím klihem a nanesené na karton, nalepený na tvrdou dřevěnou podložku. Křída je měkčí a při zpracování lze kromě rýtek užít i rycí jehly. Hotovou rytinu je nutno zpevnit roztokem šelaku.^[15]

Kovoryt a kovořez: stará technika tisku z výšky užitá roku 764 v Japonsku k tisku buddhistických textů. Bylo užito měděných destiček, z nichž bylo odřezáno okolí písma a tiskly se z výšky.^[16]

Olovoryt: alternativní technika tisku z výšky.^[17] Měkká slitina olova s 10 % antimonu a 5 % cínu se snadno odrývá dřevoryteckým rýtkem a dlátkem s půlkruhovým průřezem. Opravy se provádí slitinou olova a cínu (1:1). Některé barvy ve styku s olovem černají, proto je třeba povrch odmastit a natřít šelakem, případně pomědit, poniklovat nebo poocelit.^[18]

• 
  Originální dřevoryt Thomase Bewicka. Je vyroben pro tisk z výšky, takže lze vytisknout spolu s textem.
• 
  Tentýž kus dřeva při pohledu shora. V levé části je viditelné opravené poškození mezi postavou a psem.
• 
  Výsledný tisk. Kruhové poškození je vpravo stále patrné.

• 
  Dřevoryt podle fotografické předlohy generátoru v Lauffen am Neckar, který byl instalován v roce 1891 na mezinárodní elektrotechnické výstavě ve Frankfurtu
• 
  Fotografická předloha k předchozímu dřevorytu

• Petra Jánská, Rozpoznání a optické porovnání grafických a polygrafických technik, bakalářská práce, Fakulta restaurování v Litomyšli, Univerzita Pardubice 2010
• Antonín Odehnal, Grafické techniky, nakl. ERA Brno 2005, ISBN 80-7366-006-7
• Jan Baleka, Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika), Academia Praha 1997, ISBN 80-200-0609-5
• Aleš Krejča, Techniky grafického umění, Artia Praha 1981
• Jindřich Marco, O grafice: kniha pro sběratele a milovníky umění, Mladá fronta Praha 1981
• Jan Rambousek, Dřevořez, dřevoryt a příbuzné techniky, Praha : Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1957
• ŠIMON, Tavík František. Dřevoryt : druhá příručka umělce grafika. Praha: Jan Štenc, 1927. 115 s. Dostupné online. 

• Dřevořez

• Obrázky, zvuky či videa k tématu dřevoryt na Wikimedia Commons
• Dřevoryt v České terminologické databázi knihovnictví a informační vědy (TDKIV)
• Galerie u Babylonské věže: Dřevoryt