Fotografie v Súdánu

Fotografie Súdánu se vztahuje k historickým i současným fotografiím pořízeným v kulturní historii dnešní Súdánské republiky. K súdánské fotografii se řadí fotografie pořízené na území dnešního Jižního Súdánu, v bývalém Anglo-egyptském Súdánu a některé z nejstarších fotografií z 60. let 19. století vytvořených během turecko-egyptské nadvlády. Stejně jako v jiných zemích, i v Súdánu během 20. století rostl význam fotografie ve sdělovacích prostředcích a rozmach zažila i amatérská fotografie, což ve výsledku vedlo k širší fotografické dokumentaci, která pokračuje i po roce 2000. Ve 21. století prošla súdánská fotografie důležitými změnami, a to zejména díky digitální fotografii a distribuci fotografie prostřednictvím sociálních médií a internetu.^[1]

V počátečním období súdánské fotografie na přelomu 19. a 20. století stáli za súdánskými fotkami i filmy zahraniční fotografové,^[2] avšak od 50. let 20. století se začali prosazovat i místní fotografové jako Gadalla Gubara^[3] nebo Rashid Mahdi.^[4][5] V roce 2017 Súdánský historický fotografický archiv v Chartúmu začal budovat vizuální inventář každodenního života od nezávislosti Súdánu v roce 1956 až do začátku 80. let.^[6] Jak dokumentuje rozsáhlá výstava Umělecká nadace v Šardžá Utváření moderního uměleckého hnutí v Súdánu (The Making of the Modern Art Movement in Sudan), toto období zahrnuje i Gubaru a Mahdiho jako umělecké fotografy během plodného období moderního umění v zemi.

Od konce druhé světové války vzešly ve známost fotografické příběhy venkovských etnických skupin v jižním Súdánu, které se proslavily v historii súdánské fotografie. Tyto fotografické příběhy vytvářeli fotografové cestující kolem světa, jako byl britský fotoreportér George Rodger, německá filmařka Leni Riefenstahlová nebo fotograf Sebastião Salgado z Brazílie.^{[pozn. 1]} V poslední době vývoj v oblasti cestovního ruchu, celosvětová poptávka po fotografiích v hromadných sdělovacích prostředcích a v digitálních médiích 21. století umožnila rostoucímu počtu súdánských a zahraničních fotografů pečlivě sledovat a zaznamenávat život v Súdánu.

Nejstarší existující fotografie v Súdánu byly pořízeny v sedmdesátých letech 19. století britskými, rakouskými, francouzskými nebo jinými zahraničními fotografy a sloužily jako dokumenty o životě v Africe. Digitální sbírky Veřejné knihovny v New Yorku mimo jiné obsahují řadu takových raných fotografií pořízených v Súdánu.^[7] Archiv několika tisíc fotografií, pořízených převážně britskými úředníky a návštěvníky v letech 1899 až 1950, je uložen v súdánském archivu na Durhamské univerzitě ve Velké Británii.^{[pozn. 2]} Stejná univerzita také obsahuje několik dalších archivů britských koloniálních důstojníků, včetně fotografií z různých měst a oblastí Súdánu, s online katalogem.^[8]

Po svých cestách do Horního Egypta, východního Súdánu a Etiopie v roce 1847–1848 francouzský fotograf a autor vědeckých a etnografických publikací Pierre Trémaux^[9] publikoval druhý díl Voyage en Éthiopie, au Soudan Oriental et dans la Nigritie, věnované Súdánu v roce 1862, včetně výtisků z jeho fotografií lidí z Darfuru, Sennaru nebo pohoří Núba.^[10]

V 80. letech 19. století vydal rakouský průzkumník a fotograf Richard Buchta několik knih v němčině o svých cestách po Nilu, včetně velkého množství portrétních fotografií etnik v jižním Súdánu. Na přelomu let 1884/1885 zdokumentoval italsko-britský fotograf Felice Beato neúspěšnou nilskou výpravu britské armády, která přišla na pomoc generálmajorovi Charlesi Georgi Gordonovi v Chartúmu, který byl obklíčen mahdistickými silami. Po krátkém Mahdistově státu poskytlo angloegyptské dobytí Súdánu nové příležitosti pro fotografie britských vojenských nebo jiných úředníků. V té době byla raná technologie fotografování extrémně obtížná a nákladná, protože se používaly velkoformátové fotoaparáty a skleněné desky.^{[pozn. 3]}

Anglo-egyptské znovudobývání Súdánu v letech 1896–1898 zdokumentoval válečný zpravodaj Francis Gregson. Fotografoval jak postup britských jednotek, tak vítězství jednotek Horatia Kitchenera nad mahdistickými silami ve svém albu Khartoum 1898 s 232 stříbro-želatinovými fotografiemi.^[11] Mezi dalšími fotografiemi poražených Súdánců je například snímek velitele v bitvě u Atbary, Emira Mahmúda, jako válečného zajatce.^[12]

V letech 1912–1913 byla v Súdánu použita nová fotografická technologie a sice pro letecké snímkování v archeologii, kdy britský podnikatel a amatérský archeolog sir Henry Wellcome aplikoval svůj automatizovaný drak na troleji nesoucí fotografickou kameru^{[pozn. 4]} při vykopávkách v Jebel Moya, dokumentoval několik dalších fotografií k této archaeologické kampani.^{[13][pozn. 5]}

Kritické ocenění těchto raných nesúdánských fotografů a zájmu jejich klientů o exotické obrazy Súdánu vyjadřuje následující citát dánské výzkumné pracovnice Elsy Yvanezové:

V Súdánu pořídili britští občané mnoho fotografií zveřejněných v Chartúmu a jinde během angloegyptského kondominia (1899–1956). Jako tisíce dalších Evropanů prostřednictvím koloniálních říší Britové nasměrovali své objektivy na „typické scény“ súdánského života: trhy pod širým nebem, výhledy na Nil, rybářské scény, divokou a přirozenou krajinu a především samotné Súdánce. Mnoho z těchto fotografií bylo poté upraveno jako pohlednice (zejména společností Gordon Stationary and Bookstores v Chartúmu). Tyto obrázky, které putují koloniemi, Evropou a Amerikou, tvoří evokující, exotický a fascinující portrét súdánského lidu.^[14]

Elsa Yvanezová, Sudanese Clothing Through the Modern Lens

V roce 1927 cestoval rakouský fotograf a cestopisec Hugo Bernatzik lodí a vlastním automobilem do jižního Súdánu. Vrátil se s 1400 fotografiemi a 30 000 stopami filmového materiálu^[15] a své dojmy a etnografické snímky lidí kmene Šilluků, Nuerů a Núba publikoval v roce 1930 v populárním cestopisu, nejprve v němčině a později v angličtině s názvem Gari Gari: The Call of the African Wilderness (1936). Exotické obrazy a popisy etnického života v odlehlých oblastech jižního Súdánu se tak dostaly do povědomí evropského publika a později je následovaly fotopříběhy George Rodgera a Leni Riefenstahlové.^[16]

Profesionálním západním fotoreportérem, který se zajímal o tradiční životní styl v Africe, byl George Rodger, zakládající člen agentury Magnum Photos.^[17] Jeho fotografie původních obyvatel pohoří Núba v súdánské provincii Kordofán a Latuka a dalších kmenů v jižním Súdánu z roku 1948 a 1949 nazval editor knihy Núba a Latuka. Barevné fotografie^[18] „některé z historicky nejdůležitějších a nejvlivnějších snímků pořízených v subsaharské Africe během dvacátého století“. Jak napsal Rodger o několik let později: „Když jsme opouštěli pohoří Núba, vzali jsme si s sebou pouze vzpomínky na lidi... mnohem pohostinnější, rytířštější a laskavější než mnozí z nás, kteří žijeme v „temnotě“ na kontinentech mimo Afriku.“^[19] V roce 1951 publikoval Rodger svou fotografickou esej v časopisu National Geographic.^[20] Jeho snímky později přiměly kontroverzní německou fotografku a filmařku Leni Riefenstahlovou k tomu, aby odcestovala do pohoří Núba a pořídila tam své vlastní fotografické příběhy o domorodých obyvatelích.^[21]

Pokud bylo zdokumentováno, jedním z prvních profesionálních súdánských fotografů a filmových kameramanů byl Gadalla Gubara, průkopník kina v Súdánu a v Africe.^[22][23] Během druhé světové války a po ní natáčel a fotografoval mnoho současných událostí, jednou z nich bylo vztyčení súdánské vlajky v Den nezávislosti.^{[24][pozn. 6]} Dalším raně súdánským fotografem byl fotograf samouk Rashid Mahdi.^{[pozn. 7][25]} Francouzský fotograf Claude Iverné, který sám vytvořil fotografické příběhy v Súdánu,^[26][27] nazval Rashida Mahdiho „rozhodně nejsofistikovanějším a jedním z hlavních afrických fotografů 20. století“. Na své internetové stránce, která představuje kolekci asi 12 000 digitalizovaných obrázků od roku 1890 až dosud,^[28] Iverné publikoval mnoho fotografií Rashida Mahdiho, a to jak z Mahdiho vlastní sbírky, tak z Musée du quai Branly v Paříži.^[29] Ve svém článku An Outline History of Photography in Africa to ca 1940 zaznamenali autoři David Killingray a Andrew Roberts významnou změnu zastoupení na fotografiích Afričanů ve městech během 30. let, kdy je nazývali obrázky lidí, nikoli „domorodců“.^[30] Ala Kheir je jeden ze zakladatelů skupiny Sudanese Photographers Group v Chartúmu v roce 2009, pořádá mezinárodní výstavy fotografií a školení pro fotografy v Africe. Mimo jiné fotografoval lidi žijící na předměstí Chartúmu a trpící „zanedbanými tropickými nemocemi“, mezi které patří lepra, spavá nemoc a říční slepota.

Při nedávném pokusu o sběr a publikování historických fotografií zahájil Súdánský archiv historické fotografie na katedře historie Univerzity v Chartúmu v roce 2017 budování knihovny obrazů o súdánské historii od poloviny 20. století. Podle internetové stránky archivu „tato knihovna obsahuje obrázky a knihy, které zobrazují všechny části súdánské historie od 50. a 60. let, včetně počátků Chartúmské univerzity, náboženských aktivit řádů súdánských súfijů, významných politiků, hudebníků, sportovců a každodenního života.“ Tyto fotografie jsou přístupné jak na oddělení, tak online.^[6]

Roky před nezávislostí Súdánu v roce 1956 a až do 80. let byly popsány jako plodné období kulturního života v Súdánu, „včetně literatury, hudby a divadla až po vizuální a divadelní umění“.^[31] Mnoho súdánských fotografů této důležité éry je prezentováno v angličtině krátkým životopisem a obrázky na francouzském webu Elnour^[32] jako jsou Abbas Habib Allah, Ahmed Omar Addow, Djoua, Fouad Hamza Tibin,^[33] Mohamed Yahia Issa,^[34] Madani A. A. Gahory, Mohamed Abdarassul, Amin Rashid, Mohamed Adam Anagha, Omar Yahia Barram, Osman Hamid Khalifa, Richard Lokiden Wani nebo Shogui. Fotografie Gadalláha Gubary a Rashida Mahdiho byly také zahrnuty do komplexní výstavy v Sharjah Art Foundation na téma The Making of the Modern Art Movement in Sudan v roce 2017.^[5]

Na šestém Africkém fotografickém setkání v roce 2005 v Bamaku v Mali byl Súdán představen širokou škálou fotografií z let 1935 až 2002, i když až do tohoto okamžiku to byla z fotografického hlediska spíše „zapomenutá země“.^[35]

Na základě několika cest do pohoří Núba v 60. a 70. letech, když jí bylo více než šedesát let, byly v roce 1974 vydány fotoknihy německé fotografky Leni Riefenstahlové obsahující celkem 126 barevných obrazů obyvatel Nuby v tradičním prostředí, jako Die Nuba (Poslední z Nuby) a Die Nuba von Kau (Lidé z Kau). U některých svých fotografií a filmových scén se Riefenstahl spoléhala na súdánského kameramana Gadallu Gubaru, který ji doprovázel do pohoří Nuba.^[36] Obě fotoknihy se staly mezinárodními bestsellery a přitahovaly velkou pozornost k archaickému životnímu stylu těchto kmenů v obtížně přístupných oblastech Súdánu.^[37] Snad nejznámější kritická reakce na fotografii Riefenstahlové z Nuby pocházela od americké intelektuálky Susan Sontagové. Na základě Riefenstahlové dřívější fascinace silnými a zdravými lidmi a jejích propagandistických filmů pro vládu nacistického Německa ve 20. a 30. letech Sontagová podrobně zkoumala „fašistickou estetiku“ těchto fotoknih ve své eseji Fascinující fašismus. Při psaní v New York Review of Books v roce 1975 uvedla: „Fašistická dramaturgie se soustředí na orgiastické transakce mezi mocnými silami a jejich loutkami“. K tomuto druhu kritiky pohledu a interpretace archaického afrického životního stylu cizince se připojila její sbírka esejů O fotografii, kde Sontagová tvrdí, že šíření fotografických obrazů začalo vytvářet „chronický voyeurský vztah“ veřejnosti.^[38]

Se vzestupem barevné fotografie, takzvaných coffee table books a ilustrovaných časopisů se specializací na bohaté fotografické eseje a mezinárodní cestovní ruch, se vyvinuly různé styly dokumentární fotografie, včetně fotografických příběhů o historickém dědictví Súdánu, jako jsou Núbijské pyramidy.^[39] Široký zájem a sociální dopady cestovní fotografie se nevztahují pouze na profesionální fotografy, ale stále více na turisty a jejich soukromé amatérské fotografie.^[40] Nárůst počtu turistů, kteří spíše fotografují, než aby skutečně sledovali nebo komunikovali se svými cestovními cíli, také vyvolal kritiku neetického chování fotografů, zejména pokud jde o fotografování v nezápadních zemích a vytváření „exotických vizí“ cizí kultury.^[41] Súdán, který je jednou z méně navštěvovaných, ale „exotičtějších“ destinací, není výjimkou.^{[pozn. 8]}

Poté, co od 70. let 20. století vizuálně dokumentovali kulturu obyvatel Dinky v Jižním Súdánu, si americké fotografky Carol Beckwithová a Angela Fisherová získaly pověst díky svým esteticky vytvořeným obrazům starodávných způsobů chovu dobytka. Jejich fotografická esej je rozsáhle prezentována online na webu Google Arts & Culture a poskytuje divákům po celém světě umělecký dojem z Jižního Súdánu.^[42] Podobné fotografie Dinky a jejich skotu jsou také součástí dobře známých obrazů archaického životního stylu ve východní Africe brazilského fotografa Sebastião Salgada.^[43]

Jelikož mnoho lidí v některých oblastech Súdánu trpí nuceným vysídlením, občanskou válkou nebo obchodováním s lidmi, pravidelně o tom informují i novináři svými fotografiemi a jsou publikovány ve zbytku světa. Oddělení pro styk s veřejností velkých agentur OSN, jako je UNMIS, Mise OSN v Súdánu pro udržení míru, WHO nebo UNICEF, obvykle pro své fotoreportáže zaměstnávají profesionální fotografy ze zahraničí. V některých případech jsou však pro tento druh dokumentární fotografie zaměstnáni i súdánští samostatně školení fotografové jako například Sari Omer, kteří využívají svých kulturních znalostí o dotyčných obyvatelích.^[44]

V roce 1993 byl po celém světě zveřejněn šokující obraz dítěte, které leží bez života na zemi a které pozoruje sup sedící poblíž, jako připomínka lidské katastrofy v jižním Súdánu. Fotograf Kevin Carter, jihoafrický fotoreportér, se stal známým svým šokujícím snímek s názvem Sup a malé děvčátko. Podle otázek týkajících se tohoto úkolu Carter později řekl, že byl šokován situací, kterou právě fotografoval, a supa zahnal. Následující rok získal Carter za svůj snímek Pulitzerovu cenu za fotografii, což u mnoha lidí vyvolalo obavy z etického chování fotografa a vydavatelů.^[45][46]

Přestože v Súdánu neexistují žádné instituce pro výuku fotografie, nové technické možnosti digitální fotografie, úpravy obrázků a používání internetu ke studiu a sdílení fotografií umožnily rostoucímu počtu Súdánců studovat fotografii.^[1] Stejně jako v jiných zemích vedlo rozšíření dostupných mobilních telefonů a internetových tarifů většinou mladších Súdánců k experimentům s digitálními fotoaparáty nebo fotografování z mobilních telefonů a ke sdílení jejich obrázků nebo videí na sociálních médiích.^[1]

V roce 2009 založila neformální skupina začínajících fotografů na Facebooku Skupinu súdánských fotografů.^[1] Myšlenkou této skupiny bylo mít snadno dostupné virtuální místo pro všechny fotografy, kteří mají zájem, aby se mohli setkávat a sdílet nápady. V roce 2012 se rozhodli vážně zaměřit na uměleckou fotografii a našli si partnera pro pořádání workshopů v německém kulturním centru v Chartúmu. Tyto workshopy byly vedeny pozvanými profesionálními fotografy z Německa, Jihoafrické republiky a dalších afrických zemí a opakovaly se několik let, přičemž se pořádaly workshopy, přednášky a dialog fotografů. Z těchto snah o další školení bylo uspořádáno několik výstav fotografií s názvem Mugran Photo Week.^[47] Od té doby byli někteří z převážně fotografů-samouků pozváni na mezinárodní výstavy, jako je African Photography Encounters v Bamaku, a někteří z fotografů získali granty na studium v zahraničí. Jedním z příkladů jsou Centers of Learning for Photography in Africa (CLPA), rostoucí síť nezávislých vzdělávacích struktur pro fotografii, která zahrnuje fotografy jako Ala Kheir a další ze Súdánu, stejně jako fotografy z dalších afrických zemí.^[48]

Důležitým limitujícím faktorem pro profesionální fotografy v Súdánu je nízká poptávka po komerční fotografii. Pozoruhodné společnosti využívající profesionální fotografie súdánského prostředí jsou DAL Group, největší súdánská společnost,^[49] která propaguje zejména súdánské potravinářské výrobky a místní tradice^[50] a také významní poskytovatelé internetu jako MTN,^[51] nebo Zain.^[52] Navzdory takovým omezením dnes existuje mnoho súdánských fotografů na volné noze, kteří experimentují se všemi druhy fotografií, od pouliční fotografie až po uměleckou fotografii nebo dokonce experimentální fotografii.^[53]

Po změnách ve veřejném životě v důsledku súdánské revoluce 2018/2019 se otevírají nové šance na umělecké vyjádření, veřejné akce nebo zapojení občanů do společnosti.^{[pozn. 9]} Důležitost fotografií pro vyjádření politické účasti se projevila ikonickým obrazem súdánská studentka Alaa Salah, která si získala celosvětovou pozornost médií prostřednictvím snímku, který pořídila během protestů v roce 2019 amatérská fotografka Lana Haroun svým chytrým telefonem.^[54][55]

Dalším příkladem je fotografie japonského fotografa Jasujoši Čiba z Agence France-Presse, která ukazuje mladého muže v Chartúmu recitujícího protestní poezii, zatímco demonstranti skandují hesla volající po civilní vládě, byla vybrána v soutěži World Press Photo jako fotografie roku 2020.^[56] V roce 2022 byl snímek súdánského fotografa Faize Abubakra Mohameda zobrazující protestující ženu vrhající nádobu se slzným plynem zpět na pořádkovou policii během prodemokratických protestů v Súdánu v roce 2021 oceněn první cenou v kategorii „Singles Category for Africa“ v soutěži World Press Photo.^[57] V roce 2022 získal Ammar Abdallah Osman první místo na East African Photography Awards v kategorii Human Singles za svůj portrét Man with Nobody.^[58]

K významným současným súdánským fotografům patří profesionální fotoreportéři Mohamed Nureldin Abdallah, který již více než 15 let zastřešuje Súdán pro multimediální zprávy Reuters a je také známý svou imaginární uměleckou fotografií^[59] a Ashraf Shazly,^[60] který pracuje pro AFP / Getty Images v Chartúmu.

Dalšími významnými fotografy, kteří se převážně zabývají nekomerční fotožurnalistikou, jako je pouliční fotografie nebo dokumentování kulturního života prostřednictvím módy nebo jiného životního stylu, jsou Ala Kheir,^[61] Mohamed Altoum,^[62] Hisham Karouri, Sharaf Mahzoub, Nagi Elhussain, Sari Omer, Atif Saad, Muhammad Salah,^[63] Wael Al Sanosi aka Wellyce, nebo Ahmad Abushakeema^[64] a fotografky Ola Alsheikh,^[65] Salma Alnour,^[66] Soleyma Osman, Duha Mohamed nebo Eythar Gubara.^{[pozn. 10]} Většina z nich jsou členové Súdánské skupiny fotografů a od roku 2010 jsou součástí nadcházející generace súdánských fotografů.^[47]

V roce 2021 francouzská kniha Soudan 2019, année zéro představila podrobnou historickou a sociologickou dokumentaci a analýzu týdnů během súdánské revoluce, které předcházely smrtelnému útoku a zničení místa, které demonstranti obsadili před velitelstvím ozbrojených sil v centru Chartúmu. Součástí této dokumentace masakru v Chartúmu jsou četné snímky od súdánských fotografů, kteří do té doby dokumentovali povstání.^[67] Od července do září 2021 organizoval mezinárodní fotografický festival Rencontres de la photographie v Arles v jižní Francii výstavu o súdánské revoluci pod názvem Thawra! ثورة Revolution!. Představila snímky některých súdánských fotografů, kteří přispěli do knihy Soudan 2019, année zéro.^[68]

Během tohoto festivalu získala Eythar Gubara fotografickou cenu (Prix de la photo Madame Figaro - Arles) za svůj fotografický příběh Nic nemůže zastavit Kandakas (titul královen ve starověké Núbii), sponzorovaný francouzským ženským časopisem Madame Figaro.^[69] Toto ocenění zahrnovalo módní fotografický editoriál od Gubary, publikovaný v časopise v červenci 2022.^[70]

Jako literární reflexi dokumentární fotografie politických událostí popsala jihosúdánská spisovatelka Stella Gaitano záměry fiktivního fotografa fotografujícího během súdánské revoluce:^[71]

Prostě dělal to, co uměl dobře, pro dobro revoluce: fotografoval z různých míst snímky, které vzbuzovaly nadšení, jako obraz té revoluční ženy, která zvedla slzný granát a hodila ho zpět tam, odkud přiletěl. Fotografie, které vyvolávaly hněv, jako ta, na které několika maskovaných agentů bičuje dítě. Fotografie, které vyvolaly bolest i hněv, jako když padl mučedník, pokrytý krví. Fotografie, které vyvolaly znechucení, jako například ta, kdy bezpečnostní pracovníci přepadají domy – naprosto nerespektují útočiště lidí, aby hledali revolucionáře. Fotografie, které vyvolávaly úsměvy, jako ta malá holčička, kterou někdo nese na ramenou a křičí „Pryč s režimem zabijáků!“

Stella Gaitano, The Rally of the Sixth of April

Po ozbrojeném konfliktu v Súdánu v roce 2023 zahájili Ala Kheir, Ola Alsheikh a další súdánští fotografové online projekt Postcards from Khartoum (Pohlednice z Chartúmu). Uprostřed ničení jejich měst, tisíců lidí prchajících před boji a nedostatku jídla, vody a elektřiny, publikují své obrázky a krátké komentáře jako „pohled na to, co se děje v jejich životech od 16. dubna 2023."^[72]

Počínaje rokem 2018 online archiv a projekt kulturního dědictví Sudan Memory zachovává a propaguje súdánské kulturní dědictví jak fyzicky v zemi samotné, tak od dubna 2022 prostřednictvím internetu. Kromě mnoha dalších dokumentů nabízí internetová stránka projektu přístup k mnoha fotografiím dokumentujícím politickou a kulturní historii Súdánu a také jeho přírodní a demografickou rozmanitost od počátku 20. století do současnosti.^[73] Největší fotografický archiv v zemi, fotografické studio Rashida Mahdiho ve městě Atbara, obsahuje stovky fotografií dokumentujících soukromou, veřejnou a ekonomickou historii regionu od 40. do 90. let 20. století. Gadalla Gubara (1920–2008), mezinárodně nejznámější súdánský fotograf a filmař, je představen během práce ve svém ateliéru a pouliční umění súdánské revoluce z roku 2019 je prezentováno prostřednictvím více než 60 fotografií.^[74]

Historické fotografie Súdánu jsou také dostupné online z řady mezinárodních sbírek, například je poskytují Durhamská univerzita (fotografie a dokumenty),^[75] Pitt Rivers Museum, Oxford, (podrobný katalog etnografických fotografií z jižního Súdánu),^[76] obě instituce také přispívají do projektu Sudan Memory. Dále Etnologické muzeum ve Vídni představuje historické fotografie Richarda Buchty, rakouského cestovatele a raného fotografa.

Súdánsko-americká spisovatelka Dalia Elhassan ve své eseji The Sudanese gaze: Visual memory in post-independence Sudan (Súdánský pohled: Vizuální paměť v Súdánu po nezávislosti) pojednávala o složitých vztazích, které súdánské historické fotografie a filmy hrají při vytváření znalosti o této východoafrické zemi. Pro lidi jako ona, kteří žijí v súdánské diaspoře, tak i pro Súdánce doma a zároveň různých generací, se tyto obrazy „zachycené súdánským objektivem, súdánským pohledem“ přímo týkají otázek kulturní identity, černošství, historie a jejich vnímání v súdánské literatuře, vizuálním umění a médiích.^[77]

I když samotní fotografové nemohou žít nekonečně dlouho, jsou to příběhy, vizuální vzpomínky bezpečně uchované v jejich fotografiích, které zůstávají živé: čas v Súdánu, který navzdory veškeré snaze vymazat ho z národního povědomí, dokáže povzbudit pohled na jedinou fotografie zachycenou súdánským pohledem.

Dalia Elhassan, The Sudanese gaze: Visual memory in post-independence Sudan

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Photography of Sudan na anglické Wikipedii.

• FOX, Paul. An unprecedented wartime practice: Kodaking the Egyptian Sudan. Media, War & Conflict. 2018, roč. 11, čís. 3, s. 309–335. Dostupné online. ISSN 1750-6352. DOI 10.1177/1750635217710676. S2CID 149437093. (anglicky) 
• GORDON, Robert; KURZWELLY, Jonatan. Oxford Research Encyclopedia of African History. London: Oxford University Press, 2018. Dostupné online. ISBN 978-0-19-027773-4. DOI 10.1093/acrefore/9780190277734.013.250. Kapitola Photographs as Sources in African History. 
• HANEY, ERIN. Photography and Africa. Londýn: Reaktion Books, 2010. ISBN 978-1-86189-382-6. OCLC 457149525 
• HICKERSONOVÁ, Katie J. Portraits, Postcards, and Politics: mobilizing Sudanese Visual culture. Durham Middle East Papers - Sir William Luce Fellowship Papers. Institute for Middle Eastern and Islamic Studies - Durham University, Leden 2023, roč. 21. Dostupné online. ISSN 1476-4830. (anglicky)  Archivováno 17. 4. 2023 na Wayback Machine.
• Hogan, Jane (2016). Life under the Anglo-Egyptian Mandate in Historical Photographs. The Sudan Archives University of Durham. HOPKINS, Peter Gwynvay. The Kenana handbook of Sudan. [s.l.]: [s.n.], 2016. Dostupné online. ISBN 978-1-138-99289-4. OCLC 1085395385 S. 155–180. (English) 
• IVERNÉ, Claude, 2012. SudanPhotoGraphs Vol.1/6. Paris: [s.n.]. Dostupné online. ISBN 978-2-9542914-0-6. S. 64. 
• IVERNÉ, Claude. Fouad Hamza Tibin, Mohamed Yahia Issa. Paris: Filigranes Editions, 2005. Dostupné online. ISBN 2-35046-007-X. 
• KILLINGRAY, David; ROBERTS, Andrew. An Outline History of Photography in Africa to ca. 1940. History in Africa. 1989, roč. 16, s. 197–208. Dostupné online [cit. 2021-03-31]. DOI 10.2307/3171784. JSTOR 3171784. S2CID 161286756. (anglicky) 
• KOEHLER, Jeff. Capturing the Light of the Nile, Egypt's First Photographs. Aramco World. Čís. November/December 2015. Dostupné online [cit. 2021-03-31]. (anglicky) 
• RIEFENSTAHLOVÁ, Leni. The Last of the Nuba. New York: Harper & Row, 1974. ISBN 978-0-06-013549-2. 
• SCHUMAN, Aaron; STEELE-PERKINS, Chris. George Rodger. Nuba and Latuka. The Colour Photographs. Munich: Prestel, 2017. Dostupné online. ISBN 978-3-7913-8322-4. 
• Fashioning the Modern Middle East: Gender, Body, and Nation. London: Bloomsbury Publishing, 2021. ISBN 978-1-350-13523-9. Kapitola Training slaves for the camera: race and memory in representations of slaves, Cairo and Khartoum, 1882-1892, s. 45–70. 
• Editorial: Photography and African Futures. Visual Studies. 2018, roč. 33, čís. 1, s. 1–10. DOI 10.1080/1472586X.2018.1424988. (anglicky) 
• WARD, John. Our Sudan - Its pyramids and progress. [s.l.]: J. Murrey, 1905. Dostupné online. S. 360. 

• Historie fotografie
• Fotografie v Africe

• Obrázky, zvuky či videa k tématu fotografie v Súdánu na Wikimedia Commons
• Aktuální fotografické příběhy z časopisu National Geographic o Súdánu
• 155 Historical photographs by Richard Buchta in the online collection of the Museum of Ethnology in Vienna
• Library of Congress Digital Collections: Matson (G. Eric and Edith) Photograph Collection, with 186 images, almost all taken in 1936
• Photographs from the Sudan Historical Photography Archive Archivováno 1. 3. 2021 na Wayback Machine.
• Photographs from Claude Iverné: Bilad es Sudan, a 2017 exhibition of images by the French photographer Claude Iverné, from New York’s Aperture Gallery
• Claude Iverné, Alice Franck. Khartoum, Capitale en Mutation - a portrait of Khartoum during the 2000s, including documentary photographs by Claude Iverné (in French)
• FABA Vintage: Portraits from Sudan, 1950s-1970s
• A history of the Sudans – in pictures since independence (The Guardian, 8. prosince 2014)
• The many faces of modern Sudan - in pictures
• Many Rivers, One Nile - Photo-Slide-Show of Mugran Foto Week 2014
• City in Change: Photographic Stories from Khartoum, Mugran Foto Week 2015
• Mugran Photo Encounter, documentary video about exhibitions of creative photography, Mugran Foto Week 2015
• Photo story on Youth of today in Sudan autor: Mohamed Nureldin Abdallah, (vyd. Reuters, 2014)

Fotografie v afrických zemích
	Alžírsko • Angola • Benin • Botswana • Burundi • Burkina Faso • Čad • Konžská demokratická republika • Džibutsko • Egypt • Eritrea • Etiopie • Gabon • Gambie • Ghana • Guinea • Guinea-Bissau • Jihoafrická republika • Jižní Súdán • Kamerun • Kapverdy • Keňa • Komory • Konžská republika • Lesotho • Libérie • Libye • Madagaskar • Malawi • Mali • Maroko • Mauritánie • Mauricius • Mosambik • Namibie • Niger • Nigérie • Pobřeží slonoviny • Rovníková Guinea • Rwanda • Senegal • Seychely • Sierra Leone • Somálsko • Středoafrická republika • Súdán • Svatý Tomáš a Princův ostrov • Svazijsko • Tanzanie • Togo • Tunisko • Uganda • Zambie • Západní Sahara • Zimbabwe