Chřapáč

Jak číst taxoboxChřapáč
alternativní popis obrázku chybí
Chřapáč kadeřavý (Helvella crispa)
Vědecká klasifikace
Říšehouby (Fungi)
Odděleníhouby vřeckovýtrusé (Ascomycota)
ŘádKustřebkotvaré (Pezizales)
Čeleďchřapáčovité (Helvellaceae)
Rodchřapáč (Helvella)
L., 1753
Druhy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chřapáč (Helvella) je rod vřeckovýtrusých hub z čeledi chřapáčovité (Helvellaceae) patřící do řádu kustřebkotvaré (Pezizales).

Nomenklatura

[editovat | editovat zdroj]

Rodu Helvella v latinské taxonomii odpovídá český rod chřapáč. Tento rod však bývá v české taxonomii často dělen do tří rodů:

  • Chřapáč – většina hub rodu Helvella má v češtině tento druhový název.
  • Kališník – druhy s miskovitým kloboukem a žebernatým třeněm, např. kališník obecný.
  • Stopečka – drobné „chlupaté“ druhy s miskovitým kloboukem, např. stopečka pýřitá.

Běžně jsou používány jak názvy např. chřapáč obecný a chřapáč pýřitý, tak synonyma těchto názvů kališník obecný a stopečka pýřitá.

V 19. století a na počátku 20. byl český název chřapáč užíván i pro současný rod ucháč. Český mykolog Jan Bezděk v roce 1901 doporučil používat označení chřapáč pouze pro rod Helvella, zatímco pro rod Gyromitra zavedl název ucháč, které převzal z Krejčího spisů jakožto lidové označení.[1] Naopak na Křivoklátsku, Karlštejnsku, Unhošťsku a na pražských trzích byly ucháče nazývány chřapáči ještě v polovině 20. století.[2] Mykolog František Smotlacha vysvětloval souvislost názvu chřapáč s křehkostí těchto hub, které se při manipulaci snad „nachřápnou“.[2]

Charakteristika

[editovat | editovat zdroj]

Chřapáče jsou houby spíše středního či drobného vzrůstu, plodnice je tvořena kloboukem nesoucím na svém povrchu thecium (výtrusorodé rouško), a kratším či delším třeněm. Jednotlivé druhy se od sebe tvarem a barvou často dosti liší, i vnitrodruhová variabilita bývá vysoká.

Klobouk je zpravidla nepravidelně zprohýbaný, hrbolkatý a zkroucený, většinou laločnatého, sedlovitého nebo miskovitého tvaru. Třeň je buď podélně výrazně žebrovaný a žilnatý (lacunosní), nebo je válcovitý a hladký, případně drobně chlupatý. Dužnina klobouku je velmi tenká, chrupavčitá, ale křehká a velmi lámavá.

Mikroskopické znaky

[editovat | editovat zdroj]

Výtrusorodé rouško na vnější straně klobouku je tvořeno protáhlými unitunikátními vřecky až 300 μm dlouhými, mezi nimi se vyskytují nitkovité parafýzy. Ve vřecku je uloženo 8 výtrusů, víceméně elipsoidních, bezbarvých.[3][4][5]

Chřapáče jsou spíše nehojné až vzácné houby, ekologie se liší druh od druhu, typickými místy výskytu jsou však listnaté lesy či okraje cest.

Jako jedlé druhy bývají uváděny chřapáč kadeřavý, chřapáč obecný a chřapáč jamkatý.

  1. BEZDĚK, Jan. Houby jedlé a jim podobné jedovaté. Praha: vlastním nákladem, 1901. 225 s. S. 196. 
  2. a b SMOTLACHA, František. Atlas hub jedlých a nejedlých. Praha: Melantrich, 1947. 297 s. S. 138. 
  3. KALINA, Tomáš; VÁŇA, Jiří. Sinice, řasy, houby, mechorosty a podobné organismy v současné biologii. Praha: Karolinum, 2010. ISBN 978-80-246-1036-8. 
  4. BERAN, Miroslav; HOLEC, Jan. Přehled hub střední Evropy. Ilustrace Bielich. Praha: Academia, 2012. 624 s. ISBN 978-80-200-2077-2. 
  5. PILÁT, Albert. Naše houby. Ilustrace Otto Ušák. Praha: Orbis, 1952. 335 s. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ŠEBEK, Svatopluk. Naše chřapáčovité a smržovité houby. Poděbrady: Oblastní muzeum v Poděbradech, 1973. S. 21–27. 
  • BOROVIČKA, Jan; MAROUNEK, Dalibor. Chřapáče hojné i vzácné. In: BOROVIČKA, Jan. Mykologický sborník. Praha: Česká mykologická společnost, 12. 2010. ISSN 0374-9436. S. 68–74.
  • HAGARA, Ladislav; ANTONÍN, Vladimír; BAIER, Jiří. Velký atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 978-80-7360-334-2. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]