Jakobínský teror

Jakobínský teror, zkráceně jen Teror (francouzsky la Terreur), též Hrůzovláda, je ve francouzských dějinách označení období Velké francouzské revoluce od 5. září 1793 do 28. července 1794,^[1] které bylo charakteristické politickým násilím vyvolaným konfliktem mezi soupeřícími stranami girondistů a jakobínů a bylo poznamenáno hromadnými popravami faktických i domnělých „nepřátel revoluce“ odsouzených revolučním tribunálem. Dne 2. června 1793 byli pod tlakem sansculotů zatčeni v Konventu girondisté a od září 1793 se moci chopili jakobíni v čele s Maxmilienem Robespierrem a Georgesem Dantonem. V tomto období dali revolucionáři popravit mezi 15 až 35 tisíci Francouzů, 300 000 dalších bylo uvězněno, často jen proto, aby obyvatelstvo bylo udržováno v neustálém strachu. K nejznámějším obětem teroru patřila královna Marie Antoinetta. Obětí teroru se nakonec stali i někteří z předních revolucionářů – popraven byl dokonce sám Danton. Období Teroru skončilo politickým převratem 9. thermidoru (27. července) 1794, kdy byl Robespierre sám zatčen a druhého dne popraven.

Jako Druhý bílý teror se označuje období poprav a pronásledování po pádu Napoleona I. a obnovení monarchie v letech 1815–1816.^[2]

Za počátek teroru bývá označováno zvolání Bertranda Barèra 5. září 1793 v Konventu: „Udělejme z teroru řád!“^[3]

Častým zdůvodněním teroru bylo, že je nutno zabránit pouličnímu násilí, jakým byly tzv. zářijové masakry roku 1792 – bude lepší, když stát vezme toto násilí do vlastních rukou, argumentovali revolucionáři. Je prokázané, že takový tlak extrémistické skupinky, tzv. sansculoti a hébertisté, skutečně vytvářeli a revoluční vůdci se patrně obávali, že by je radikálové mohli smést a převzít otěže revoluce, nebudou-li sami dost radikální.^[4]

Pro samotného Robespierra byla idea teroru ovšem patrně čímsi hlubším. V únoru 1794 v projevu uvedl: „Pokud je základem lidové vlády v době míru ctnost, základem lidové vlády během revoluce je ctnost i teror. Bez ctnosti je teror zhoubný, bez hrůzy je ctnost bezmocná.“^[5] Šlo o podivnou Robespierrovu aplikaci myšlenek Montesquieuových, který skutečně ctnost označoval za základ demokracie. Robespierre však z této abstraktní myšlenky odvodil, že ze společnosti je potřeba nejprve odstranit ty, kteří ctnost v sobě nemají, a pak teprve bude společnost demokracie schopna. Osvícenské názory, které byly ve zjevném rozporu s touto interpretací, zejména Voltairovo odmítnutí nesnášenlivosti (např. „každý jednotlivec, který pronásleduje jiného člověka, svého bratra, protože je jiného názoru, je monstrum“), Robespierre přehlížel, anebo naopak paradoxně používal ke zdůvodnění teroru – přičemž využíval toho, že Voltaire je vyslovoval při kritice náboženských představitelů a jejich netolerance.

Zásadní kartou při zdůvodňování teroru byla rovněž zahraniční intervence. K té skutečně došlo ze strany Rakouska a Pruska. Cílem teroru mj. bylo vynutit si loajalitu občanů k revoluci a revoluční Francii strachem, neboť disciplína revolučních vojsk nebyla zpočátku příliš valná a ta spíše ustupovala. Vznikl navíc dojem, že tato strategie funguje, neboť francouzská armáda v dalších fázích bojů dokonce přešla do protiútoku. Albert Soboul to pojmenoval slovy „teror, zpočátku improvizovaná reakce na porážku, se stal nakonec nástrojem vítězství.“^[6] K popravám, které byly zdůvodňovány hrozbou zahraniční intervence a spolupráce s cizí mocí, patřila zejména poprava Marie Antoinetty.^[7]

Podle některých historiků a politologů byl teror především nástrojem, jak zlomit ideový vliv katolické církve. Moc aristokracie byla poměrně snadno zničena v prvních letech revoluce, avšak většina společnosti byla nadále katolická, přestože církev byla zbavena pozemků a revolucionáři dělali některá spektakulární gesta (zrušení křesťanského kalendáře a nahrazení revolučním, přejmenování katedrály Notre-Dame na Chrám Rozumu apod.).^[8]

Revolucionáři také zdůvodňovali nutnost teroru „kontrarevolučními činy“, z nichž nejznámější bylo roajalistické katolické povstání ve Vendée, jež začalo v březnu 1793, a zavraždění jednoho z nejradikálnějších jakobínů, Jeana Paula Marata, girondistkou Charlottou Cordayovou 13. července 1793.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Reign of Terror na anglické Wikipedii.

• FURET, François. Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi 1770-1814. Praha: Argo, 2004. 450 s. ISBN 80-7203-452-9. 
• SOBOUL, Albert. Velká francouzská revoluce. Praha, 1964.

• První bílý teror
• Ples obětí

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.