Luboš Dobrovský
| Luboš Dobrovský | |
|---|---|
.jpg) Luboš Dobrovský (2017) | |
| Ministr obrany ČSFR | |
| Ve funkci: 18. října 1990 – 2. července 1992 | |
| Předseda vlády | Marián Čalfa |
| Předchůdce | Miroslav Vacek |
| Nástupce | Imrich Andrejčák |
| 12. vedoucí Kanceláře prezidenta republiky | |
| Ve funkci: 1. srpna 1992 – únor 1996 | |
| Prezident | Václav Havel |
| Předchůdce | Karel Schwarzenberg |
| Nástupce | Ivan Medek |
| 2. velvyslanec ČR v Rusku | |
| Ve funkci: únor 1996 – 2000 | |
| Předchůdce | Rudolf Slánský ml. |
| Nástupce | Jaroslav Bašta |
| Náměstek ministra zahraničních věcí ČSFR | |
| Ve funkci: červen 1990 – říjen 1990 | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | KSČ (1966–1970) Občanské fórum Občanské hnutí |
| Rodné jméno | Luboš Hammerschlag |
| Narození | 3. února 1932 Kolín  Československo |
| Úmrtí | 30. ledna 2020 (ve věku 87 let) Praha Česko |
| Děti | syn Jan Dobrovský a Pavel Dobrovský |
| Alma mater | Univerzita Karlova v Praze |
| Profese | novinář, překladatel, politik |
| Ocenění | Řád TGM _BAR.svg){kind=small} III. třída (2002)Cena Rudolfa Medka (2009) Cena Ferdinanda Peroutky (2015) |
| Podpis |  |
| Commons | Luboš Dobrovský |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Luboš Dobrovský (3. února 1932 Kolín – 30. ledna 2020 Praha[1][2]) byl český novinář, disident a politik, překladatel z ruštiny a polštiny, v letech 1990–1992 československý ministr obrany, v letech 1992 až 1996 kancléř prezidenta Václava Havla a v letech 1996–2000 český velvyslanec v Ruské federaci. Otec podnikatele Jana Dobrovského.
Život a působení
[editovat | editovat zdroj]Narodil se jako Luboš Hammerschlag v rodině židovského původu, což si později StB pečlivě zjistila.[3] Studoval vojenské a pak civilní gymnázium v Moravské Třebové, později rusistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi jeho spolužáky byl také Jiří Dienstbier, s nímž později úzce spolupracoval. V letech 1959 až 1968 byl redaktorem zahraniční redakce Československého rozhlasu a v letech 1967–1968 dopisovatelem v Moskvě. V roce 1967 vstoupil do KSČ, odkud vystoupil v roce 1970. V srpnu 1968 se podílel na podzemním vysíláni rozhlasu a pak do roku 1989 pracoval v dělnických profesích.[4]
Roku 1958 začal publikovat v literárním časopisu Plamen, dále publikoval v Literárních novinách, v časopisech Reportér, Politika a dalších. Později redigoval samizdatový časopis Kritický sborník a od roku 1987 samizdatové Lidové noviny.[5]
Zemřel dne 30. ledna 2020 v Praze ve věku 87 let.[6]
Politická kariéra
[editovat | editovat zdroj]V roce 1970 byl vyloučen z KSČ a roku 1976 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Na přelomu let 1989 a 1990 byl mluvčím Občanského fóra, od ledna do června 1990 působil jako náměstek Federálního ministra zahraničních věcí. Od října 1990 do června 1992 byl ministrem obrany České a Slovenské federativní republiky. Poté byl do února 1996 vedoucím Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. V letech 1996 až 2000 byl českým velvyslancem v Ruské federaci.[7]
Názory
[editovat | editovat zdroj]V březnu 2014 v reakci na anexi Krymu podepsal výzvu Sobotkově vládě, která požadovala tvrdší postup vůči Rusku a ruským občanům, včetně příslušníků ruské menšiny v Čechách, konkrétně „okamžité zastavení vydávání víz občanům Ruské federace, zrušení možnosti obdržení dvojího občanství pro občany Ruské federace od 1. ledna 2015, zmrazení kont ruských občanů v ČR s cílem prověřit legálnost těchto vkladů, zastavení vstupu ruského byznysu a kapitálu do ČR“.[8]
Překladatelská činnost
[editovat | editovat zdroj]Zabýval se překlady z ruštiny a polštiny, zejména beletrie, ale v 70. a 80. letech 20. století také politologických textů. Překlady v době komunistického režimu nemohl vydávat pod vlastním jménem.
Bibliografie (výběr)
[editovat | editovat zdroj]Databáze Obce překladatelů uvádí:[7]
- 1992 – Tadeusz Konwicki: Malá apokalypsa – Mladá fronta
- 1977 – Stanisława Platówna: Skok přes kůži – Lidové nakladatelství (pod jménem Helena Sofrová)
- 1973 – Pavel Grigorjevič Antokolskij: Pohádky času – Odeon (pod jménem Květa Koževniková)
Vyznamenání a další ocenění
[editovat | editovat zdroj]- V roce 2002 mu byl prezidentem republiky propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka
III. stupně. - V únoru 2016 získal Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2015.[9]
- V květnu 2018 získal Cenu Bezpečnostní rady státu,[10] odmítl ji však převzít.[11]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Zemřel bývalý Havlův kancléř Luboš Dobrovský. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz [cit. 30.01.2020]. Dostupné online.
- ↑ KOTTOVÁ, Anna. Zemřel Luboš Dobrovský, československý exministr obrany a Havlův kancléř. Bylo mu 87 let. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2020-01-30 [cit. 2020-01-30]. Dostupné online.
- ↑ http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=643027
- ↑ Galerie ministrů národní obrany - Ministři národní obrany v letech 1918 až 1992
- ↑ Kdo je kdo (ČR). Praha 1991, str. 153.
- ↑ ČTK. V 87 letech zemřel někdejší novinář a diplomat Dobrovský. Euro.cz [online]. Mladá fronta, 2020-01-30 [cit. 2020-01-31]. Dostupné online.
- ↑ a b Dobrovský Luboš. www.obecprekladatelu.cz [online]. [cit. 2011-07-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-12.
- ↑ Nedávejte Rusům víza, zmrazte jim konta, píší exministři Sobotkovi. iDNES.cz [online]. MAFRA, 15. března 2014. Dostupné online.
- ↑ Prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky získali Marek Wollner a Luboš Dobrovský
- ↑ Ocenění za přínos v bezpečnosti dostal mimo jiné Dobrovský. www.ceskenoviny.cz [online]. 2018-05-23 [cit. 2018-05-24]. Dostupné online.
- ↑ Disident a exministr Dobrovský odmítl cenu od Babiše. Jste nemužný a bezpečnostní hrozba, napsal mu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2018-05-23 [cit. 2018-05-24]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 153.
- Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 106.
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 242.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Luboš Dobrovský na Wikimedia Commons 
Osoba Luboš Dobrovský ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Luboš Dobrovský
- Dobrovský Luboš, profil na stránkách Obce překladatelů
- Na pozvání – Luboš Dobrovský[nedostupný zdroj], rubrika v týdeníku Respekt
- Magdaléna Bartošová: Luboš Dobrovský: Putin o samoděržaví nemluví, zato se tak chová, rozhovor pro Český rozhlas 6, 22.12.2000
- Galerie ministrů národní obrany – Ministři národní obrany v letech 1918 až 1992
