Parlamentní volby v Itálii 2013

Parlamentní volby v Itálii 2013
Stát	Itálie Itálie
Druh voleb	parlamentní
Volební termín	24. a 25. únor 2013
Předchozí volby	2008
Následující volby	2018
Volební účast	75.2%
Počet kandidátů	46
Výsledky
Celkem 630 poslanců v Poslanecké sněmovně pro většinu třeba 316 Pier Luigi Bersani Silvio Berlusconi volební lídr volební lídr Itálie. Obecné blaho Středopravicová koalice předchozí volby 246 mandátů (37.5%) předchozí volby 344 mandátů (46.8%) 10 049 393 hlasů 90 923 600 hlasů 29.6 % 29.2 % 345  mandátů 125  mandátů ▲99 ▼219 Beppe Grillo Mario Monti volební lídr volební lídr M5S S Montim pro Itálii předchozí volby nová strana předchozí volby nová strana 8 691 406 hlasů 3 591 541 hlasů 25.6 % 10.6 % 109  mandátů 47  mandátů ▲109 ▲47
Premiér
Před volbami	Mario Monti, nezávislý
Po volbách	Enrico Letta, Demokratická strana

Parlamentní volby v Itálii 2013, při kterých bylo zvoleno všech 630 poslanců poslanecké sněmovny a 315 členů senátu se konaly 24. a 25. února 2013. Procentuálně v nich zvítězilo těšně Hnutí pěti hvězd, které získalo 25,56% hlasů, na počet mandátů ale zvítězila Demokratická strana, která získala 297 mandátů v poslanecké sněmovně. Volební účast činila 75,2%.

	M5S	PD	PdL	SC	Lega	SEL
Volební lídr	Beppe Grillo	Pier Luigi Bersani	Silvio Berlusconi	Mario Monti	Roberto Marino	Nichi Vendola
Počet hlasů	8 691 406	8 646 034	7 332 134	2 823 842	1 390 534	1 089 231
Podíl	25,56 % ▬	25,43 % ▼	21,56 % ▼	8,3 % ▬	4,09 % ▼	3,2 % ▬
Počet mandátů	109	297	98	39	18	37
Předchozí volby (2008)	nová strana	33,1 % (217)	37,4 (276)	nová strana	8,3 % (60)	nová strana

Výsledky z 19 italských regionů.

Ve volbách do Senátu zvítězila Demokratická strana se ziskem 111 mandátů.

Výsledky z 18 italských regionů (mimo Tridentsko-Horní Adiže)

Po předchozích volbách v dubnu 2008 vytvořil blok a pozdější politická strana Lid svobody se stranou Liga Severu společnou koalici pod vedením premiéra Silvia Berlusconiho. Od roku 2010 začali Berlusconiho stranu postupně opouštět poslanci, včetně šéfa sněmovny Gianfranco Finiho, který založil novou politickou stranu Budoucnost a svoboda. Počátkem Listopadu 2011 uznal premiér Berlusconi ztrátu většiny pro svoji vládu a podal demisi. Hlavní politické proudy v čele s Lidem svobody, ale i doposud opoziční Demokratickou stranou umožnily vznik úřednické vlády v čele s Mariem Montim, která měla dovést zemi k řádným volbám v dubnu 2013. Koncem roku 2012 ovšem Lid svobody odvolal svojí podporu pro Montiho kabinet a ten tak ztratil oporu v parlamentu. Monti podal demisi a prezident Giorgio Napolitano rozpustil parlament.

V Itálii funguje od prosince 2005 proporční systém s bonusem pro vítěze. Specifikem systému je koaliční systém, kde je k úspěchu koalice jako celku nutno získat 10%. Pro samostatně kandidující strany je nastavena 4% klauzule, přičemž pokud koalice jako celek nepřekročí 10%, rozpočítávají se strany uvnitř koalice podle 4% hranice. Pro úspěch strany v rámci úspěšné koalice je nutné získat 2% hlasů. Tento systém platí pro volby do sněmovny a volí se ve 26 vícemandátových obvodech. Pokud vítězný blok nezíská alespoň 340 křesel, získává bonus pro vítěze, který většinou zaručí majoritu v dolní komoře. S ohledem na silné postavení senátu je však nutné, aby si vítěz zajistil podporu pro vládu i v horní komoře, kde tato bonifikace neplatí V senátu se volí v 20 vícemandátových obvodech a jsou přísněji nastaveny hranice pro jednotlivé subjekty, to jest 20% pro koalici, 8% pro samostatnou stranu a 3% pro stranu v rámci úspěšné koalice.

Koalice na rozdíl od dřívějších pestrých pojmenování Berlusconiho koalic (Pól svobody, Dům svobody aj.) v současnosti nenese žádné specifické označení. Páteř této středopravé koalice tvoří Lid svobody s Ligou severu. Dalšími stranami koalice jsou marginální strany Pravice, Bratři Itálie, Velký jih, Italští umírnění v revoluci, Lidová dohoda a Strana důchodců. Ač je za lídra považován Berlusconi, sám nevylučoval možnost, že v případě úspěchu zaujme post premiéra někdo jiný a on sám se stane kupříkladu ministrem hospodářství.

Italsky Italia. Bene Comune je blok italských středolevicových stran a podle prognóz i favorit nadcházejících voleb. Vedle největší středolevicové Demokratické strany je tvořena formací Levice ekologie svoboda a Demokratickým středem, na úrovni regionů pak v rámci bloku kandidují Italská socialistická strana a Jihotyrolská lidová strana. Lídrem seskupení je předák Demokratické strany Pier Luigi Bersani.

Italsky Con Monti per l'Italia je centristickým blokem ustanoveným 28. prosince 2012. Lídrem seskupení je dosluhující premiér Mario Monti, který krátce předtím odmítl nabídku Silvia Berlusconiho stát se lídrem pravicové koalice. Seskupení tvoří Občanská volba, Budoucnost a svoboda a Unie středu.

Italsky Movimento 5 Stelle je populistickým a euroskeptickým hnutím, které se vymezuje vůči dosavadním parlamentním stranám. Založeno bylo v roce 2009, ale vzestup zaznamenalo až po úspěchu v regionálních volbách 2012. Lídrem je bývalý komik Beppe Grillo.

Italsky Rivoluzione civile je radikálně levicové a ekologické seskupení, vytvořené 29. prosince 2012. Politicky stojí nalevo od Bersaniho bloku a vyznačuje se i značně protikorupční rétorikou. Občanskou revoluci tvoří bývalý spojenec Demokratické strany v předchozích volbách Itálie hodnot, dále Federace levice, která se skládá ze Strany komunistické obnovy a Strany italských komunistů,dále je tvořena Federací zelených a Oranžovým hnutím. Lídrem je Antonio Ingroia.

Prognózy před parlamentními volbami provádí celá řada agentur(Demos,Ipsos,Tecné,EMG,Demopolis aj.). Podle většiny z nich je favoritem blok "Itálie, obyčejně dobrá", která s podporou 32-35% drží mírný náskok nad Berlusconiho koalicí( 26-30%).Boj o třetí místo svádí Hnutí pěti hvězd s blokem "S Montim pro Itálii", oba subjekty získávají v průzkumech 11-16%. Z dalších kandidujících subjektů má šanci na úspěch již jen Občanská revoluce s 4-6% podpory.

Volby do Poslanecké sněmovny i Senátu sice vyhrála středolevicová koalice, ale jen velice těsně před pravicovým blokem Silvia Berlusconiho. Velkým překvapením byl zejména úspěch populistického Hnutí pěti hvězd, které překvapilo téměř pětadvaceti procentní podporou a skončilo jen pár procentních bodů za dvěma nejsilnějšími bloky. Naopak debaklem volby skončily pro Montiho centristický blok, který se sice do parlamentu dostal, ale pouze s necelými deseti procenty. Naproti tomu Občanská revoluce se ani do jedné komory neprobojovala. Levice sice díky volebnímu systému získala většinu v Poslanecké sněmovně, ale v Senátu nedala dohromady většinu ani s Montiho blokem. Rozhodujícími stranami v obou komorách parlamentu se staly Demokratická strana, Lid svobody, Hnutí pěti hvězd, Občanská volba, Levice ekologie svoboda, Liga severu a Unie středu. Volby ukončily dlouholetou kariéru Gianfranca Finiho, jehož Budoucnost a svoboda, která byla součástí Montiho koalice, se do parlamentu nedostala.

Itálie se po volbách dostala do patové situace, která byla zapříčeněna absencí akceschopné většiny v Senátě. Mezi dvěma největšími stranami navíc existoval rozporný názor na vládním uspořádání. Berlusconiho Lid svobody požadoval vytvoření velké koalice, což ale Bersani odmítal a žádal vytvoření úřednické vlády.

Po prezidentských volbách, ve kterých se Giorgio Napolitano stal historicky prvním znovuzvoleným italským prezidentem, odstoupil Bersani z čela Demokratické strany, protože se mu nepodařilo do prezidentského křesla prosadit expremiéra Romana Prodiho. Vedení Demokratické strany převzal pragmatičtější Enrico Letta, jehož 25. dubna pověřil prezident Napolitano sestavením vlády. 28. dubna byla jmenována Lettova vláda. Tvoří jí dvaadvacet členů, přičemž nejsilnější zastoupení má Demokratická strana, která obsadila deset resortů, Berlusconiho Lid svobody šest křesel, po jednom ministrovi získala Občanská volba, UDC a Italští radikálové. Tři ministři jsou nezávislí.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Parlamentní volby v Itálii 2013 na Wikimedia Commons

Volby v Itálii
Parlamentní volby	1946 • 1948 • 1953 • 1958 • 1963 • 1968 • 1972 • 1976 • 1979 • 1983 • 1987 • 1992 • 1994 • 1996 • 2001 • 2006 • 2008 • 2013 • 2018 • 2022
Evropský parlament	1979 • 1984 • 1989 • 1994 • 1999 • 2004 • 2009 • 2014 • 2019
Referendum	1946