Sňatková politika

Obraz Václava Brožíka Tu felix Austra nube oslavuje realizaci sňatkové politiky dohodnuté na Vídeňském kongresu v roce 1515: Anna Jagellonská je zasnubována s Ferdinandem I. Habsburským (kterého na obřadu zastupuje jeho dědeček Maxmilián I. Habsburský) a zároveň dochází k zásnubám Ludvíka Jagellonského s Marií Habsburskou

Sňatková politika je označení pro sňatky úmyslně uzavírané tak, aby sloužily širším politickým záměrům, obvykle aby posílily pozice dynastií obou snoubenců. V případě dynastií, které vládnou státům, se zároveň jedná o posílení pozic těchto států z mezinárodního hlediska. Nejčastěji jde přitom o sňatky dohodnuté bez ohledu na osobní preference snoubenců.

Za nejstarší dobře doložený příklad sňatkové politiky může být považován sňatek z 13. století před naším letopočtem, kdy si staroegyptský faraon Ramesse II. vzal v návaznosti na egyptsko-chetitskou mírovou smlouvu za manželku chetitskou princeznu.

V rámci české historie je sňatková politika předpokládána už u Sámovy říše, když se vyvozuje, že dvanáct Sámových slovanských manželek, které zmiňuje Fredegarova kronika, mělo napomoci sjednocení různých slovanských kmenů pod jeho vládou. O promyšlenou sňatkovou politiku se ale snažili prakticky všichni čeští panovníci, například Jan Lucemburský a Karel IV.[1]Zvláště známou pro svoji sňatkovou politiku se stala císařovna Marie Terezie, která měla šestnáct dětí a které je přezdíváno tchyně Evropy. Sňatková politika byla přitom pro dynastii Habsburků typická, dokonce se s ní pojí slogan Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, snub se! (latinsky Bella gerant alii, tu felix Austria nube).

Sňatky mezi členy nevládnoucích rodů[editovat | editovat zdroj]

Příklady od roku 1918 zahrnují:

V důsledku sňatků v rámci dynastie všichni evropští vládnoucí dědiční monarchové od roku 1939 mají společného předka, knížete Jana Viléma Frisa Oranžského. Od roku 2022 všichni vládnoucí evropští dědiční monarchové mají novějšího společného předka, lankraběte Ludvíka IX. Hesensko-Darmstadtského.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KAVKA, František. Čtyři ženy Karla IV.. Praha: Paseka, 2002. ISBN 80-7185-493-X.