Svobodná strana Rakouska

Svobodná strana Rakouska
Freiheitliche Partei Österreichs
Zkratka	FPÖ
Datum založení	1956
Předseda	Herbert Kickl
Zakladatel	Anton Reinthaller
Sídlo	Theobaldgasse 19/4 A-1060 Vídeň
Ideologie	rakouský nacionalismus[1][2] národní konzervatismus euroskepticismus pravicový populismus[3] rusofilie[4] antiimigrace[4] v minulosti: národní liberalismus
Politická pozice	pravice až krajní pravice[4]
Evropská strana	Strana identity a demokracie
Politická skupina EP	Patrioti pro Evropu (2024–)
Barvy	modrá
Volební výsledek	16,2% (RP 2019)
Oficiální web	www.fpoe.at
Zisk mandátů ve volbách
Národní rada:	57/183
Spolková rada:	16/61
Evropský parlament:	6/20
Vlajka strany
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svobodná strana Rakouska^[5] (německy: Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ) je politická strana v Rakousku. V letech 2017–2019 byla koaličním partnerem Rakouské lidové strany v první vládě kancléře Sebastiana Kurze. FPÖ byla v této vládě zastoupena mj. vicekancléřem, předsedou strany Heinzem-Christianem Strachem.

FPÖ je stranou s prvky národního konzervatismu. Je třetí nejsilnější politickou stranou v rakouské Národní radě. Je zastoupena ve všech zemských parlamentech. Od roku 2014 disponovala čtyřmi europoslanci Evropského parlamentu. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 získala tři mandáty. Voličskou základnu tvoří zejména drobní podnikatelé, zaměstnanci, nejmladší voliči a lidé nespokojení s přistěhovalci a se situací v Evropské unii. V ekonomické rovině zastává středové postoje.

FPÖ byla založena v roce 1956 přetvořením ze Svazu nezávislých (VdU). Dlouhou dobu byla vnímána jako strana bývalých nacistů, což jí znemožňovalo vstup do vlády. Pod vedením liberálního křídla v čele s Norbertem Stegerem vstoupila v roce 1983 do vlády s sociálními demokraty (SPÖ). V roce 1986 se však vedení strany chopil Jörg Haider, pod jehož vedením se strana transformovala na stranu nacionalistickou, což vedlo k rozpadu koalice s SPÖ, tj. k uplatňování ze strany SPÖ tzv. Vranitzkého doktríny (německy Vranitzky-Doktrin,^[6] zrušena pod vedením sociálnědemokratického kancléře Christiana Kerna před parlamentními volbami v roce 2017^[7]).^[8] FPÖ postupně posilovala, a to navzdory tomu, že se od ní v první polovině 90. let odtrhlo Liberální fórum. Postupně Svobodní zesílili v roce 1999 až na 26,9 % a zajistili si účast v kabinetu Wolfganga Schüssela s rakouskými lidovci (ÖVP). Haider po sestavení vlády odešel z čela strany.

Vládní koalice se v roce 2002 předčasně rozpadla a strana pod vedením Herberta Haupta následně v předčasných volbách drasticky oslabila na 10 %. Začátkem roku 2003 však opět vstoupila do Schüsselovy vlády. Po další sérii oslabení a vnitrostranických sporů se křídlo kolem korutanského hejtmana Haidera odštěpilo  novou stranu Svaz pro budoucnost Rakouska. Do ní přešlo 16 z 18 poslanců FPÖ a všichni tři dosavadní ministři za FPÖ. Zdecimovaní Svobodní zvolili na konci dubna do svého čela současného předsedu Stracheho, pod jehož vedením zaznamenala FPÖ opět vzestup v parlamentních volbách roku 2006, kde Svobodní skončili s 11 % a 21 mandáty těsně čtvrtí.

Po dalších předčasných volbách, způsobených rozpadem velké koalice SPÖ a ÖVP, posílili již na 17,54 % s 34 mandáty a získali zpět křeslo druhého viceprezidenta Národní rady, kterým se stal Martin Graff. FPÖ od roku 2008 zvolna posiluje i v zemských volbách, a to zejména na úkor sociálních demokratů. V roce 2013 získala 21,4 % hlasů a 42 mandátů v Národní radě.

Do prezidentských voleb v dubnu roku 2016 kandidoval za stranu Norbert Hofer, který zvítězil v prvním kole s výsledkem 36,4 %, a postoupil tak do druhého kola, v kterém se utkal s Alexanderem Van der Bellenem.^[9] V napínavém druhém kole v květnu roku 2016 obdržel Norbert Hofer 49,7 % hlasů a nebyl zvolen rakouským prezidentem.^[10] Avšak Ústavní soud volbu zrušil a došlo k opakování druhého kola.

Poté, co stranický kandidát Norbert Hofer těsně neuspěl ve druhém kole prezidentských voleb v květnu 2016, se Svobodní vyjádřili, že by mělo být zrušeno korespondenční hlasování, které v posledku rozhodlo o výsledku voleb. Strana posléze formálně napadla volební výsledky.^[11] Ústavní soud dal FPÖ za pravdu a volby se opakovaly. V nich však znovu zvítězil Alexander Van der Bellen.

V pátek 17. května 2019 informovaly německý deník Süddeutsche Zeitung a časopis Der Spiegel o kontroverzní videonahrávce z hotelu na ostrově Ibiza, na které se pár týdnů před rakouskými parlamentními volbami domlouval s nastraženou provokatérkou předseda FPÖ Heinz-Christian Strache na mediální podpoře v parlamentních volbách na stránkách nejčtenějšího rakouského deníku Kronen Zeitung. Mělo to být výměnou za přidělení státních zakázek ve prospěch údajné investorky, která se vydávala za neteř rusko-turkmenského oligarchy Igora Makarova, a s níž Strache a jeho spolupracovník Gudenus vedli onen tajně natáčený rozhovor. Žena během schůzky fingovaně tvrdila, že plánuje koupit deník Kronen Zeitung a investovat v Rakousku v přepočtu více než 6,5 miliardy korun. Během schůzky také opakovaně naznačila, že jde o černé peníze.

Kauza vyvolala okamžitou rezignaci rakouského vicekancléře a předsedy FPÖ Heinze-Christiana Stracheho, rozpad rakouské vládní koalice a uspořádání předčasných parlamentních voleb.

Podnikatel Igor Makarov se od nahrávky distancoval a uvedl, že žádnou neteř nemá. K videonahrávce se později přihlásil v Íránu narozený vídeňský právník Ramin Mirfakhrai.^[12]

• Nesouhlas s přistoupením Turecka k EU.
• Odmítnutí evropské ústavy.
• Odmítnutí zvýšení příspěvků EU.
• Zpřísnění zákona o občanství.
• Účinný boj proti podvodům v oblasti azylu, omezení masového přistěhovalectví
• Zrušení sankcí, které EU uvalila na Rusko^[13] a vazby na Rusko vůbec.^[14]
• Udržování vztahů s Višegrádskou skupinou

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Svobodná strana Rakouska na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky FPÖ