Willy Brandt

Willy Brandt
Willy Brandt (1980)
4. spolkový kancléř Německa
Ve funkci: 21. října 1969 – 7. května 1974
Prezident	Gustav Heinemann
Předchůdce	Kurt Georg Kiesinger
Nástupce	Helmut Schmidt
3. předseda SPD (od 1946)
Ve funkci: 16. února 1964 – 14. června 1987
Předchůdce	Erich Ollenhauer
Nástupce	Hans-Jochen Vogel
Stranická příslušnost
Členství	SPD
Rodné jméno	Herbert Ernst Karl Frahm
Narození	18. prosince 1913 Lübeck, Německá říše Německá říše
Úmrtí	8. října 1992 (ve věku 78 let) Unkel, Německo Německo
Příčina úmrtí	kolorektální karcinom
Místo pohřbení	Hřbitov Zehlendorf
Choť	Anna Carlotta Thorkildsenová (1941–1948) Rut Brandt (1948–1980) Brigitte Seebacher (1983–1992)
Rodiče	Martha Frahmová
Děti	Peter Brandt Lars Brandt Matthias Brandt Ninja Frahm
Alma mater	Univerzita v Oslu
Profese	dělník, novinář, politik
Náboženství	evangelická církev
Ocenění	Cena svobody (1957) velkokříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1959) velkokříž Řádu svatého Olafa (1960) velká čestná dekorace ve stříbře na stuze Čestného odznaku za zásluhy o Rakouskou republiku (1961) rytíř velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku (1965) … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Willy Brandt
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Willy Brandt, narozen jako Herbert Ernst Karl Frahm (18. prosince 1913 Lübeck – 8. října 1992 Unkel), byl německý politik, kancléř Západního Německa v letech 1969–1974 a vůdčí osobnost Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) v letech 1964–1987. Před nástupem do funkce kancléře byl starostou v Západním Berlíně. Po odchodu z úřadu kancléře vedl Socialistickou internacionálu.

Protože tvrdá opozice zamezila uskutečnit většinu z Brandtova domácího programu, jeho nejdůležitějším odkazem se stala Ostpolitik, tedy politika založená na zlepšení vztahů s východoevropskými zeměmi, především Východním Německem, Polskem a Sovětským svazem. Tato politika působila v Západním Německu značně kontroverzně, ale Brandt díky ní získal Nobelovu cenu míru roku 1971.

Při návštěvě v Polsku v roce 1970 nečekaně poklekl u pomníku povstání ve varšavském ghettu. Jeho gesto vyvolalo celosvětový ohlas.^[1]

Brandt byl nucen rezignovat v roce 1974 poté, co se veřejnost dozvěděla, že jeden z jeho nejbližších spolupracovníků Günter Guillaume pracoval pro východoněmeckou tajnou službu (Stasi).^[2] Toto se také stalo jedním z největších politických skandálů v poválečném Západním Německu.

V sobotu 31. října 2020 bylo po devíti letech budování otevřeno v Berlíně nové letiště Willyho Brandta, které by mělo postupně převzít provoz ze stávajících dvou jiných letišť ve městě, a sice Tegel na severozápadě města a Schönefeld na jihozápadě německé metropole.^[3]

Willy Brandt se narodil 18. prosince 1913 jako Herbert Frahm v lübeckém předměstí St. Lorenz Süd. Byl nemanželským dítětem. Jeho matka, rovněž nemanželské dítě,^[4] se jmenovala Martha Frahmová, rozená Ewertová (1894–1969) a pracovala jako prodavačka v lübeckém Konsumu. Jeho otcem byl hamburský učitel John Heinrich Möller (1887–1958),^[5] který v letech 1912 až 1913 dočasně vyučoval na reálce v Lübecku. Do matričního záznamu však matka otcovo jméno neuvedla. Protože nemanželské děti nemohly být pokřtěné ve farním kostele, nechala matka svého syna pokřtít 26. února 1914 v budově pastorátu u evangelického kostela svatého Vavřince v Lübecku.

Brandt svého biologického otce nikdy nepoznal, ačkoliv mu byla jeho identita od roku 1947 známá.^[6] Se svou matkou měl odtažitý a chladný vztah a zpětně na ni vzpomínal jako na „ženu, která byla mojí matkou“.^[7] Původně vyrůstal s matkou, která však chodila do zaměstnání, a tak se o něj ve všední dny starala sousedka. Od roku 1919 byl trvale v péči svého nevlastního dědečka Ludwiga Frahma (1875–1935). Ten se v roce 1899 oženil s Marthinou matkou Wilhelminou (1875–1913) a po svém návratu z první světové války rychle navázal důvěrný vztah s téměř šestiletým Brandtem. Ludwig Frahm roku 1919, šest let po smrti své první manželky, uzavřel nové manželství s Dorotheou Stahlmannovou. „Tetu Doru“ však neměl Brandt příliš rád. Svého nevlastního dědečka oslovoval „Papa“ a v jeho maturitním vysvědčení je Ludwig Frahm uváděn jako otec.^[8] V září 1927 se Brandtova matka provdala za zedníka Emila Kuhlmanna (1880–1969) a v únoru 1928 se manželům narodil syn Günther Kuhlmann (1928–2010), Brandtův polorodý bratr. Od té doby vídal Brandt svou matku „již jen sporadicky“.^[7] Zpětně označoval své dětství „bez domova“^[6] a rodinné vztahy za chaotické.^[9]

Brandtův nemanželský původ, jeho současníky považovaný za chybu, používali jeho političtí oponenti v poválečném období k znevažování jeho osoby. Brandt se tomu nebránil, přiznal však, že „původ a pomluvy“ mu „zarazily trn“.^[6] Tato skutečnost byla veřejně probírána ještě v roce 1965 během kampaně před volbami do spolkového sněmu jeho politickým oponentem Ludwigem Erhardem z CDU.

Brandt navštěvoval Chlapeckou střední školu u svatého Vavřince, od roku 1927 učitelský seminář v. Großheim’sche Realschule, z kterého roku 1928 přestoupil na reálné gymnázium Johaneum v Lübecku.^[4] Na něm v roce 1932 odmaturoval. V žádosti o připuštění k maturitě uvedl jako zamýšlené budoucí povolání žurnalistiku. SPD mu nabídla pro vysokoškolské studium stipendium, tato možnost však padla poté, co se stranou rozešel. Místo studia Brandt v květnu 1932 nastoupil jako dobrovolník k loďařské, rejdařské a spediční společnosti F. H. Bertling KG v Lübecku.

Brandtův zájem o politiku souvisel s nevlastním dědečkem Ludwigem Frahmem. Ten byl členem SPD a občas působil jako důvěrník své strany v lübecké městské části Holstentor-Süd. V letech 1926 a 1929 kandidoval za SPD v komunálních volbách.^[10] Brandt se stal v roce 1925 členem Kinderfreunde (Přátelé dětí), dětské skupiny Sozialistische Jugend Deutschlands – Die Falken (Socialistická mládež Německa – Sokolové), od dubna 1929 byl členem sdružení Sozialistischen Arbeiter-Jugend (SAJ, Socialistická dělnická mládež). V té jako člen lübecké skupiny Karl Marx zastával s podporou Julia Lebera (1891–1945) radikální směr. Roku 1931 se stal Brandt okrskovým předsedou SAJ pro oblast Lübeck-Mecklenburg.

V tomto prostředí začal Brandt od roku 1927 pracovat jako novinář. V únoru 1927 otiskl deník Lübecker Volksbote – místní noviny SPD, které vedl Julius Leber – Brandtovu esej se dvěma kresbami o jednodenním výletu žáků s přáteli k pramenům řeky Trave. Od roku 1928 zveřejňoval příspěvky k politickým tématům. Leber Brandta podporoval a zároveň mu pomáhal se politicky angažovat. Brandt později uvedl, že jej Leber během těchto let výrazně ovlivnil. Jeho novinářské aktivity měly špatný vliv na školní výsledky. Jeden z učitelů v roce 1930 radil Brandtově matce: „Držte svého syna dál od politiky. Chlapec má dobré předpoklady. Ale politika ho zničí.“^[11]

V roce 1930 vstoupil Brandt do SPD. O rok později v říjnu 1931 se s Leberem názorově rozešel a stranu opustil, především kvůli zklamaní z tolerování konzervativní vlády říšského kancléře Heinricha Brüninga (1885–1970). Stranu obvinil z toho, že nebere ohledy na společenské změny. Brandt poté vstoupil do Socialistické dělnické strany Německa (SAPD). Ta se na podzim roku 1931 odštěpila od frakce SPD v říšském sněmu jako levicová socialistická skupina zaměřená proti politice NSDAP a DNVP. Brandt se stal jedním ze zakládajících členů a členem vedení lübecké místní organizace SAPD a později přijal i řadu dalších organizačních funkcí v rámci strany jako celku.

• velkokříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo, Německo, 1959
• velkokříž Řádu svatého Olafa, Norsko, 1960
• velká čestná dekorace ve stříbře na stuze Čestného odznaku za Zásluhy o Rakouskou republiku, Rakousko, 1961^[12]
• velkokříž Řádu zásluh o Italskou republiku, Itálie, 8. srpna 1965^[13]
• velkokříž Řádu islandského sokola, Island, 17. června 1968^[14]
• velkokříž Řádu dynastie Oranžsko-nasavské, Nizozemsko, 1969
• velkokříž Řádu Dannebrog, Dánsko, 1970
• velkokříž Maltézského záslužného řádu, Suverénní řád Maltézských rytířů, 1970
• velkokříž Řádu koruny, Belgie, 1971
• Řád vycházejícího slunce I. třídy, Japonsko, 1971
• Pamětní medaile 2500. výročí Perské říše, Írán, 14. října 1971^[15]
• komtur velkokříže Řádu Vasů, Švédsko, 1972
• velkokříž Řádu čestné legie, Francie, 1973
• velká čestná dekorace ve zlatě na stuze Čestného odznaku za Zásluhy o Rakouskou republiku, Rakousko, 1973^[16]
• Řád Bílého lva I. třídy in memoriam, Česko, 2000^[17]

• Zur Nachkriegspolitik der deutschen Sozialisten Jocke Leufvmark. Stockholm 1944. (spoluautor, August Enderle, Irmgard Enderle, Stefan Szende a Ernst Behm)
• Mein Weg nach Berlin, Kindler Verlag, München 1960.
• Friedenspolitik in Europa, S. Fischer Verlag, Frankfurt am Main 1968.
• Begegnungen und Einsichten 1960–1975, Hoffmann und Campe, Hamburg 1976, ISBN 3-455-08979-8
• Links und frei. Mein Weg 1930–1950, Hoffmann und Campe, Hamburg 1982, ISBN 3-455-08743-4
• Erinnerungen, Propyläen Verlag, Frankfurt am Main 1989, ISBN 3-549-07353-4

• První vláda Willyho Brandta
• Druhá vláda Willyho Brandta

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Willy Brandt na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Willy Brandt na Wikimedia Commons
• Osoba Willy Brandt ve Wikicitátech
• Willy Brandt: online biografie (anglicky)
• Willy Brandt - video z cyklu České televize Historický magazín
• Willy Brandt - muž, který se zřekl v politice násilí a hrozby silou