Česká slovesa

Článek česká slovesa pojednává o slovesech v češtině. Sloveso má ve větě zpravidla funkci přísudku.

Časování (konjugace, ohýbání sloves) se provádí především pomocí speciálních koncovek, v některých případech i hláskovou změnou kmene slova.

Časování v češtině slouží k vyjádření osoby, čísla, času, vidu, rodu a způsobu, který se vztahuje k ději či stavu, jež sloveso popisuje.

Rozeznáváme slovesné tvary jednoduché (např. dělat, dělám) a složené (např. dělal jsem, budu dělat).

Slovesa dělíme na:^[1]

• plnovýznamová – mají samostatný věcný význam:
  • akční (činnostní) – vyjadřují činnost, vycházející od nějakého činitele:
    • předmětová – váží k sobě předmět ustálenou vazbou (předložkově, bezpředložkově, v 2., 3., 4. nebo 7. pádě): psát dopis, dosáhnout cíle, věnovat synovi peníze;
    • bezpředmětová: jít, slzet;
    • zvratná – pojí se s předmětem zvratného (reflexivního) zájmena ve 3. (si) nebo 4. pádě (se): myslet si, posadit se; některá slovesa nelze bez zvratného zájmena použít (tzv. reflexiva tantum): bát se, umínit si;
  • stavová – vyjadřují stav nebo změnu stavu: stárnout, hořknout;
• pomocná – vyskytují se ve spojení s významovým slovesem:
  • vlastní pomocná slovesa – být, bývat, mít, mívat: byl bych zůstal;
  • sponová: být, bývat, stát se, stávat se: stal se králem;
  • modální – pojí se s infinitivem významového slovesa:
    • vlastní modální slovesa: chtít, mít (povinnost), moci, muset, smět;
    • jiná slovesa, která mohou mít modální význam: hodlat, umět, dovést, dokázat, troufnout si, dát se, nechat se, je možno, je nutno, lze aj.;
  • fázová – vyjadřují fáze děje významového slovesa: začít, začínat, zůstat, zůstávat.

Infinitiv je tvořen koncovkou -t, knižně též -ti; u některých sloves -ct (-ci):

být/býti, jít/jíti, péct/péci

Příčestí se v češtině používají k tvoření minulého času, podmiňovacího způsobu a trpného rodu. Formálně se shodují se jmennými (krátkými) tvary přídavných jmen. Proto vyjadřují na rozdíl od ostatních slovesných kategorií i jmenný rod, který se musí shodovat s rodem podmětu.

Příčestí činné, obvykle označované jako minulé nebo též l-ové, se používá k tvoření minulého času a podmiňovacího způsobu.

Příčestí trpné, označované také jako „n/t-ové“, se používá k opisnému tvoření trpného rodu. Tvoří se dvojím typem zakončení:

Od příčestí trpného se vytváří podstatné jméno slovesené příponou -í: volání, stravování.

Přechodník (transgresiv) vyjadřuje děj, který buď předcházel jinému ději ve větě (přechodník minulý), nebo probíhal/probíhá/bude probíhat současně s jiným dějem (přechodník přítomný). Pomocí přechodníků lze nahrazovat vedlejší věty.

V podstatě lze rozlišit tři druhy přechodníků:^[2]

1. Přechodník přítomný od nedokonavých sloves – vyjadřuje současnost dvou dějů, a to na každém časovém stupni: Loupaje brambory sleduje televizi, tj. loupe brambory a sleduje televizi. — Loupaje brambory sledoval televizi, tj. loupal brambory a sledoval televizi. — Loupaje brambory bude sledovat televizi, tj. bude loupat brambory a současně bude sledovat televizi.
2. Přechodník přítomný od dokonavých sloves (někdy též nazývaný přechodník budoucí) – vyjadřuje předčasnost budoucího nebo časově nezařazeného děje: Oloupaje brambory, bude sledovat televizi. (Tj. Až oloupe brambory, bude sledovat televizi.)
3. Přechodník minulý od dokonavých sloves – vyjadřuje předčasnost v minulosti. Oloupav brambory, sledoval televizi. (Tj. Oloupal brambory a pak sledoval televizi.) Přechodník minulý se tvoří jen od dokonavých sloves.

Přechodníky, zejména přechodníky 2. a 3. typu, jsou v současné češtině zastaralá forma slovesa. Používají se jen ke zvláštním účelům např. v umělecké literatuře. Obvykle se s nimi setkáváme ve starší literatuře. Pomocí přechodníků lze nahrazovat vedlejší věty. Ve větě mají zpravidla funkci doplňku, po obsahové stránce ale mají platnost věty, jedná se o takzvané polovětné vazby. Přechodníkovou konstrukci je možné oddělit od zbylé části věty čárkou, zejména pokud je přechodník rozvitý o další členy: Holčička, usedavě plakajíc, hledala ztraceného psa.

Přechodníky mají v jednotném čísle zvláštní tvar pro rod mužský a společný tvar pro rod ženský a střední. V množném čísle je stejný tvar pro všechny tři rody.

Zápor se tvoří pomocí předpony ne-. Sloveso být ve 3. osobě jednotného čísla přítomného času tvoří zápor nepravidelně: je – není. V budoucím čase nebo v trpném rodě se připojuje k pomocnému slovesu být.

nedělat

nedělám

nedělej!

nedělal jsem

nebudu dělat

nedělal bych

byl bych neudělal nebo nebyl bych udělal

není děláno

V českých větách často dochází ke kumulaci záporných slov:

Nic nemám.

Nikdy to nikomu neříkej.

Přísudek musí být ve větě vždy ve shodě s podmětem – v čísle a osobě (osobní zájmena), u příčestí také v rodě. Toto mluvnické pravidlo ovlivňuje pravopis – zejména psaní i/y v koncovkách příčestí v množném čísle.

Příklady:

Uvedený příklad ukazuje jak činné (byl, byla…), tak i trpné (koupen, koupena…) příčestí. Shoda ve jmenném rodě se uplatňuje ve všech časech v trpném rodě, v minulém čase v činném rodě a u podmiňovacího způsobu.

Pokud je podmět složen z podstatných jmen různých rodů, rod mužský životný má přednost před ostatními rody, rod ženský a mužský neživotný mají přednost před rodem středním.

Příklady:

muži a ženy byli

kočky a koťata byly

my jsme byli (my = my všichni/muži) x my jsme byly (my = ženy)

Priorita rodů:

mužský životný > mužský neživotný & ženský > střední

Slovesná osoba vyjadřuje, zda je podmětem věty mluvčí (1. osoba), posluchač (2. osoba) nebo někdo jiný (3. osoba). 3. osoba vyjadřuje také neosobní děj (mrzne) nebo všeobecný podmět (jako když do vrabců střelí).

Číslo, stejně jako u skloňování, vyjadřuje počet účastníků děje: jeden – jednotné číslo, více – množné číslo. Na rozdíl od skloňování u slovesného čísla už zcela vymizelo dvojné číslo.

Česká slovesa se rozlišují podle vidu na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Zpravidla existují dvě slovesa, která se liší pouze videm, vytvářejí tzv. vidové dvojice (kopl – kopal). Pouze malá část sloves svůj vidový protějšek nemá (muset, mít). Dokonavá slovesa vyjadřují ukončenost děje, nemohou tedy vyjadřovat přítomný čas. Dokonavá slovesa se obvykle tvoří od nedokonavých pomocí předpon. Některé předpony nemění význam slovesa, mají funkci čistě perfektivizační:

psát (nedok.) → napsat (dok.)

Některá dokonavá slovesa nejsou formálně odvozena od nedokonavých:

brát (nedok.) → vzít (dok.)

Sekundárně je též možné vytvořit pomocí přípony nedokonavé sloveso z dokonavého, obvykle v případech, kdy předpona modifikuje význam původního nedokonavého slovesa:

psát (nedok.) → přepsat (dok.) → přepisovat (nedok.)

Existují také slovesa obouvidová, která vyjadřují dokonavost i nedokonavost (obětovat, informovat).

Podrobněji lze dále slovesa dělit:^[3]

• podle opakování děje:
  • nenásobená – vyjadřují, že děj se odehrává jednorázově – nést, jít;
  • násobená – vyjadřují, že děj se opakuje:
    • opětovací – děj se opakuje delší dobu – nosit, chodit;
    • opakovací – děj se mnohokrát opakuje – nosívat, chodívat;
• podle fázovosti děje:
  • počínavá – vyjadřují začátek děje – vyjít;
  • končící – vyjadřují konec děje – dojít;
  • omezovací – vyjadřují začátek i konec děje – rozejít;
• podle rozměru děje:
  • okamžitá – děj se odehrává v okamžiku – bodnout, střelit;
  • trvací – děj probíhá delší dobu – číst, spát;
• podle míry děje:
  • částečná – vyjadřují malou míru děje – popostrčit, pousmát se.

Česká slovesa vyjadřují 3 absolutní časy – minulý, přítomný a budoucí. Relativita dějů se vyjadřuje pomocí vidu, větnými vazbami a pomocí přechodníků a příčestí. Čeština má ještě nepoužívaný předminulý čas-plusquamperfekt, jež se kromě fráze žili byli již prakticky nepoužívá.

Přítomný čas vyjadřují pouze nedokonavá slovesa.

Přítomný čas se tvoří pomocí zvláštních koncovek:

Slovesa se rozdělují do 5 tříd podle toho, jak tvoří přítomný čas.

Minulý se tvoří pomocí příčestí činného (minulého; ve tvaru příslušného rodu) a přítomných tvarů pomocného slovesa být, které se vypouštějí ve 3. osobě. Následující příklad je pro rod mužský (životný v množném čísle):

U nedokonavých sloves se tvoří pomocí budoucích tvarů pomocného slovesa být a infinitivu:

U některých sloves (v první slovesné třídě) vyjadřujících pohyb se budoucí čas tvoří přidáním předpony po-/pů- k tvarům přítomného času:

půjdu, ponesu, povezu

U dokonavých sloves přítomné tvary vyjadřují budoucnost. Srovnej:

budu dělat – nedok.

udělám – dok.

Slovesa v češtině vyjadřují oznamovací, rozkazovací a podmiňovací způsob. Základním způsobem je oznamovací způsob (indikativ), který vyjadřuje děj jako jistý, skutečný.

Rozkazovací způsob (imperativ) vyjadřuje rozkaz, výzvu nebo přání. Tvoří se pro 2. osobu v jednotném i množném čísle a pro 1. osobu v množném čísle.

Ve 2. osobě jednotného čísla má buď nulové zakončení, nebo přibírá koncovku -i/-ej (dle třídy).

Ve 2. osobě množného čísla přibírá koncovku -te/-ete/-ejte.

V 1. osobě množného čísla přibírá koncovku -me/-eme/-ejme.

Příklady:

buď! buďte! buďme!

spi! spěte! spěme!

dělej! dělejte! dělejme!

Rozkazovací způsob, vyjadřuje-li příkaz či výzvu k vykonání nějaké činnosti, se zpravidla tvoří od dokonavých sloves: Udělej to! Otevři okno! Posaďte se!

Nedokonavým slovesem se vyjadřuje:

• výzva k pokračování činnosti: Pokračuj! Klidně dál spěte.
• výzva k okamžitému započetí činnosti: Pište! (= Začněte psát.)
• výzva k opakované činnosti nebo postupné činnosti: Volejte nám každý pátek. Kousej pomalu. Přecházejte pouze na zelenou.

Zákaz (záporný protiklad příkazu) se obvykle tvoří od nedokonavých sloves: Nedělej to! Neotvírej okno! Nesedejte si!

Záporný rozkazovací způsob od dokonavého slovesa:

• vyjadřuje varování: Nerozlij to! Neudělej chybu! Neupadni!
• slouží k oživení výpovědi: Nekup to, když je to tak levné. (Tomu nelze odolat.)

Podmiňovací způsob (kondicionál) vyjadřuje děj, který by nastal při splnění určité podmínky. Tvoří se pomocí příčestí činného (minulého) a zvláštních (aoristových) tvarů pomocného slovesa být. Následující příklad přítomného kondicionálu je pro rod mužský (životný v množném čísle):

Existuje rovněž minulý kondicionál, který je však v češtině často nahrazován kondicionálem přítomným.

By je také součástí spojek aby a kdyby, které rovněž přijímají stejné osobní koncovky:

Kdybych nepracoval, nedostal bych výplatu.

Slovesný rod je činný nebo trpný. V češtině existují 2 způsoby tvoření trpného rodu:

1. Opisně pomocí slovesa být a příčestí trpného:

Město bylo založeno ve 14. století. Záměnou činného a trpného rodu ve větě dojde k záměně podmětu a předmětu: Petr maluje obrázek – Obrázek je malován Petrem. Opisně proto nelze vytvořit trpný rod od sloves bezpředmětových (slzet), s neosobním podmětem (pršet) nebo modálních (muset).

2. Pomocí zvratného zájmena se:

Ono se to neudělalo.

To se vyrábí v Číně.

Použití se ovšem neznamená vždy trpný rod.

Podle tvaru 3. osoby jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu se slovesa dělí do jednotlivých tříd, podle tvaru 3. osoby jednotného čísla minulého času oznamovacího způsobu se dále dělí na jednotlivé vzory. Čeština má celkem pět tříd vzorů — výjimku tvoří slovesa být, jíst, vědět, vidět, mít, chtít a jít, která jsou nepravidelná. Vzory nepostihují změny samohlásek v kmeni slova.

1. -e:
   
   • Tvrdé vzory: v kmeni je tvrdá či obojetná souhláska, před „l“ je samohláska „a“:
     
     • nese – nesl
     • bere – bral
   • Měkké vzory: v kmeni slova se nachází měkká souhláska.
     • maže – mazal
     • peče – pekl
     • umře – umřel (tře – třel)
2. -ne
   • tiskne – tiskl
   • mine – minul
   • začne – začal
3. -je
   • kryje – kryl
   • kupuje – kupoval
4. -í
   • prosí – prosil
   • trpí – trpěl
   • sází – sázel
5. -á
   • dělá – dělal

Mnemotechnická pomůcka: Že-ne je bída.

Koncovky 0/-te/-me v rozkazovacím způsobu má většina sloves, koncovky -i/-ete/-eme nebo -i/-ěte/-ěme mají slovesa, jejichž kmen končí dvěma souhláskami.

Koncovky 0/-te/-me v rozkazovacím způsobu má většina sloves, koncovky -i/-ete/-eme nebo -i/-ěte/-ěme mají slovesa, jejichž kmen končí dvěma souhláskami.

* Tvary měn(-a, -o, -i, -y, -a) a stán(-a, -o, -i, -y, -a) se v současné češtině nevyskytují.

Nepravidelný budoucí čas mají:

• sloveso být a jeho přeponové odvozeniny
• některá slovesa v 1. slovesné třídě a některá slovesa vyjadřující pohyb

Sloveso být má v budoucím čase změnu ve kmeni na bud-:

• budu, budeš, bude, budeme, budete, budou

U sloves odvozených předponou od slovesa být (např. dobýt, odbýt, zbýt, přibýt, ubýt, nabýt) se setkáváme se dvěma tvary:

• původní tvar s u: dobudu, odbudeš, zbude, přibudeme, ubudete, nabude. Tento tvar se považuje za základní, stylově vyšší a spisovný. Je charakteristický pro mluvu východní Moravy.
• nový tvar s y: dobydu, odbydeš, zbyde, přibydeme, ubydete, nabyde. Tento tvar se považuje za stylově nižší, až hovorový. Je charakteristický pro mluvu Čech.

Některá stará nedokonavá slovesa v 1. slovesné třídě (nést, vézt, vést, kvést, růst ap.) a některá stará nedokonavá slovesa vyjadřující pohyb (jít, jet, letět, plout, hnát se, běžet ap.) mají vedle pravidelného způsobu tvoření budoucího času (bude kvést, budou plout, budu se hnát) také druhý způsob tvoření budoucího času pomocí předpony po-, která se přidá ke tvaru přítomného času daného slovesa:

• po- + kvete = pokvete; poplují; poženu se; poletíš, pojede poběžíme, ponesu, povezeš, povede, porostou ap.
• u slovesa jít se uskutečnila hlásková změna o > ů: půjdu

Některá slovesa pravidelný způsob vůbec nevyužívají (pojedu, půjdu × budu jet, budu jít), u ostatních se vyskytuje (mnohem) méně často než ten nepravidelný (poletíme × budeme letět; poplujete × budete plout; potečou × budou téci, porostu × budu růst).

V některých případech předpona po- proniká i do rozkazovacího způsobu (kde může odlišit význam): jdi (pryč) × pojď (sem); běž × poběž; leťte × poleťte

Tyto tvary nesmíme zaměňovat se slovesy, jež mají předponu po- i v infinitivu a ostatních tvarech: půjde (bude chodit) × pojde (zhyne/vzejde), pojď × pojdi, povede (bude vést) × povede se (vydaří se, inf. povést se)

• být – 3. osoba jedn. č. přít. času: není

• LEHEČKOVÁ, Helena. Tšekkiä suomalaisille. Helsinky: Finn Lectura, 1989. ISBN 951-792-235-3. 
• NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha: Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5. 
• Příruční mluvnice češtiny, NLN, Praha 1995
• REŠKOVÁ, Ivana. Communicative Czech. Praha: Karlova univerzita, 1998. ISBN 80-7184-712-7. 

• Seznam latinských gramatických pojmů

• Kategorie Česká slovesa ve Wikislovníku
• Frekvence vzorů českých sloves